Ač je to hnusné, musím se čas od času ponořit do dehtu vzpomínek, ve snaze vypátrat příčiny mých současných strachů a úzkostí, jenž provází nás – hrdiny nového věku a moderní lidské bytosti – ať chceme nebo ne a občas nám brání v plnohodnotném prožívání každodenních skutečností. A nejen to. Nevyřešená traumata přinášejí roztěkanost a únik před sebou samým, před čistokrevným, laskavým lidstvím, před našim svobodným Já. Před hlubokou tůní, skrývající na kamenitém dně docela zvláštní tvory s živým pohledem dvou malých, blýskajících se očiček a s tlamičkou, otevřenou v bezmezném údivu ze zázraku, zvaného život. Můj tvoreček s lesklýma očima od slz a nepochopení se stále krčí kdesi v koutě panelového domu, uražený surovou necitelností okolního světa. Jak je ti tam ty zmrde, co? Jak se tam cítíš, v těch bahnitých hlubinách mé bytosti, jak se ti dýchá miláčku můj největší a jediný?
Přes všechny nánosy bahna a slizu Tě čas od času cítím jak usilovně dýcháš a snažíš se ke mně vysílat signály. Je to jako dotek sladkého veselí bez pražádné vnější příčiny, nezasloužená laskavost. V bříšku mi zazáří slunce a zurčí ledový křišťálově čistý horský potok. Trvá to vždy jen pár vteřin a proto je mou povinností se snažit tento pocit znovu vylovit a na pár okamžiků se s ním pomazlit. I přesto, že dobývání vzpomínek bývá spojeno s bolestí. I přesto, že se mohu rozplakat. Esence života, dřímající ve mně jako dosud neprobuzená, ale odvěká síla, za to stojí. Může být odrazující, že se k pokladům vnitřního světa dobereme jen soustavnou a vytrvalou myšlenkovou prací, hlubokým soustředěním a odtržením od všech smyslových vjemů. Ale řekněte, vy uličníci, copak netoužíte po štěstí? tedy po pocitu, který vás nutí k pláči i smíchu zároveň, nechcete snad tam kdesi v hrudi nebo v podbřišku nebo na temeni hlavy, cítit tu nepřekonatelnou Něhu a ano, onu Lásku, nezávislou na nikom a na ničem. Po předchozích větách je tedy zřejmé, že je mou i vaší povinností naše sladká Já znovu a znovu vytahovat z temné, tmavě šedé hmoty vzpomínek.
———————————————————————
„Potěšení, jež se zprvu zdá jako jed, ale na konci je jako nektar, o takovém se říká, že je čisté, zrozené z blaženého poznání Já.“
„To, jež ze spojení smyslů s jejich předměty je zprvu jako nektar, ale nakonec je jako jed, takové potěšení je zváno vášnivým“
„Potěšení, které je na počátku i později klamné, povstává ze spánku, nedbalosti a nepozornosti, je zváno jako temné.“
———————————————————————Má největší potěšení a kvality života kolísají a pohybují se jako bárka na rozbouřeném moři ve všech těchto kvalitách. Jsem obyčejný člověk.
Je noc, či snad jen večer, obyčejný a tmavý. Je mi šest let. Chodím do první třídy. Mám samé jedničky, alel nosím domů černé tečky za chování. Sám nevím proč, jsem tak zakřiknutý a křehký. Taki božatko. Kam mně postaví, tak mne najdou.Ani muše bych neublížil. Vždycky se však jako první dostanu k nějakému průseru. Něco ve mně v těchto chvílích řídí mé konání, mé hubené tělíčko a vyděšená dětská myls jen jen nositelem něčeho silnějšího. Zdá s, že se stále nacházím v zázračném světě dětství a jen občas mne z mého blaženého snění vytrhne realita opravdového života, kterou tvoří rodiče, škola, celé to vážně se tvářící okolí se mne pomalu , ale jistě snaží vytrhnout z pohádkového prožívání světa a zatáhnout mně do surové reality podivných povinností, hodnot a naučených zvyků. A kde je hlavní podmínkou k přežití, zbavit se svého kouzelného spojení se světem intuice a zázraků a racionalizovat svou hravou dětskou mysl. Nechat si na přenádheru své bytosti nasadit kleště ega, stlačující kdysi svobodné srdce různými pravidly, strachy, omezeními, myšlenkami na to, jak nás vidí ostatní a jak se jim zalíbit, tlakem na výkon a soustavným nasazováním různých masek, pod nimiž nakonec podlehneme pocitu, že jsme opravdu plně svobodnými lidmi, kteří v každém okamžiku ovládají svá rozhodnutí a řídí se opravdu svými myšlenkami a ne jen naučenými, podmíněnými zlozvyky. Vyrosteme v dospělé bytosti a hledáme štěstí v kaskádách smyslových požitků nebo v tupé netečnosti, bezpečně ukryti ve svých naléhavých rodinných, pracovních a občanských povinnostech jsme jen zřídkakdy absolutně a bez výhrad šťastní a celiství.
Již od začátku se dařilo mne zpracovávat opravdu dobře. Křehké klubíčko nervů s divokým srdcem se pomalu utvářelo v nejistou bytost, vrávorající na hrazdě emocí, vytvořených myslí. „Ten Filipek, to je taki božatko, divej se jak je chudy, ty ručičky, ty nožičky.“ poslouchal jsem zřejmě už v kočárku. Jistě, byl jsem neduživý, hubený, s velkýma hnědýma očima, smutnýma již od narození, ale taky jsem přece naslouchat oslavným řečem jako: „Podivejte se na ten jeho pohled, on vypadá jako kdyby všemu rozuměl a to ještě neumí mluvit, divej se mladší děcka už mluví a on pořád nic, vypadá to jako by se mu nechtělo, ty Karel posluchej, ten synek bude chytrý, možna z něho cosik bude.“ Má matka možná intuitivně tušila, že jsem jiný než ostatní, ale bohužel to byla nepraktická jinakost, nepoužitelná ve světě, ve kterém jsme tehdy žili – v surovém materialismu. kde byli umění a duchovno jen něčím nepodstatným, vzdáleným, něčím, co zavánělo chudobou, hladem, výstředností a celkkově neúspěšným životem. Pokud jste tedy neměl hlas jako slavík a nezpíval každý den v rádiu. „No možná z něho něco bude,“ řekl tata a napil se vlažného piva ze zelené flašky, „když ho muchy nepřiserou.“ hlasitým krknutím zakončil svou moudrost. „Ale dyť můj děda, stary Foltera, ten uměl tak krásně psát,měl nejhezčí písmo ve Fryštátě.“ dolovala ze sebe mama naději, že by ze mně mohlo „cosik“ být. „No jasne, stary Foltera krásně psal, ale cely život se flakal, žadnou pořádnou robotu neměl a babi Hana ho musela živit. Podivej se na Juzka,“ řekl a mylsel tím matčiného otce, mého dědu Pepu, „tyn cely život proflakal na dráze a teď jenom sedi ve sklepě a chlašče.“ „A ty nechlaščeš,“ odpověděla matka, „jsou tři hodiny a ty už máš čtvrté pivo!“ „Ale ja mam za sebou tři noční po sobě, víš co to je, obsluhovat ty najebance? Tata dlouhým lokem dopije pivo a se skelným pohledem na mně v odpoledním slunci zamžourá. Sedim na betonu před panelákem a čmárám si něco prstem na chodník. „To je jasne jak facka, ten synek bude čišník,na nic jineho se nebude hodit.“ A bylo to. Ale – pamatuji se, že jsem měl jednu domu opravdu krásné písmo. Můj sešit v první třídě koloval po všech lavicích. Zřejmě jsem v sobě na chvíli probudil ducha starého Foltery. učitelka i děcka koukali a nemohli uvěřit mému krasopisu. Možná, že ze mně opravdu mohlo „cosik“ být. Ale měl jsem černé tečky za chování. A nakonec – moudrá bytost ve mně byla hnusnými zážitky zakřiknuta dříve než se mohla zhluboka nadechnout.
Byl to večer jako každý jiný. Po večerníčku jsme se šli okoupat, oblíkli si pyžámka a šli spát. Já s rožnutou lampičkou, protože jsem se potmě bál. Dnes večer se mi však nedaří usnou. Z obýváku slyším hlasy. Poslední dobou nás večer navštěvuje nějaký cizí, vousatý pán. Vždycky když je tata v práci. Je to divné. Sedí vždycky s mamou v obýváku a směje se na nás. I dneska se s námi rozloučil, když jsme šli se sestrou spát a díval se na moji sbírku angličáků. Jednoho mi přinesl, byl hezký, kovový, oranžový a pěkně mu pérovaly zadní kola a měl otevírací dvířka. Nemyslíme si o tom se setrou nic, nedochází nám vůbec co se zde odehrává. Nechápeme to. Jen si chceme hrát a radovat se. Až ten večer se vše jaksi vyjasní. I když vlastně ani potom nic nechápeme. Pořád si chceme hrát a radovat se.
Uslyšíme hluk z chodby. A potom hrozitánský řev. Jsme rozespalí. Bojím se. Tata nadává mamě. „Co tady děláš ty kurevnico jedna!“ „Okamžitě vypadni z bytu!“ Do toho něco říká ten hodný vousatý pán, co mi donesl angličáka a kterému říkáme strejdo. Teď už stojíme se sestrou ve dveřích pokojíčku. držíme se za ruce a sledujeme scénu, jež naše životy rozlamuje jako hostii a pak žmoulá v páchnoucí hubě lidských osudů. Strejda nás odstrčí a vtrhne do pokojíčku, za ním se řítí tata, mama, střapatá a vyděšená, na ně něco řve. Strejda otevře dveře na balkón, asi chce utéct, ale bydlíme v prvním patře a navíc dole už stojí děda Pepa s obuškem z tlustého kabelu, který ukradl na dráze. Strejda se vrací do pokoje. Teď už nevypadá, že je hodný. Spíše jako čert. Černé vousy, rudý obličej a tmavé, blýskající se oči. Chvíli se válí s tatou po podlaze. Jako když s děckama před barákem na louce válíme sudy. Brečím. Mám veký strach. Vůbec nevím co se děje. Najednou je všude spoustu lidí, stojíme na panelákové chodbě, sousedi vycházejí z bytů, aby si taky prohlídli tragickou scénu. Jsme v pyžámku a tata vyhazuje mamu z bytu. Strejda už tam není. Je tam babina Hela s dědou Pepou. Se sestrou oba pláčeme. Všichni naši blízcí na sebe strašně řvou. Mama chce něco na sebe. Tata ji nic nedá. „Vypadni s tim barabou ty kurvo!“ Ještě nikdy jsem neviděl tatu tak rozzuřeného na mamu. Tata má jedno oko skleněné, dívám se mu do něho, protože je bez výrazu a pořád stejné jako vždycky jako by se nic nedělo a možná že se mi to jenom zdá, tohle přece nemůže být pravda, taková hrůza. třesu se po celém těle a pořád se dívám toho skleněného oka mojeho taty, který už nemá rád moji mamu, asi proto, že se bavila se strejdou, teď stojí jenom v noční košili na chodbě a všichni sousedi se na nás dívají a pak nás zachraňuje babi Hela, moje milovaná babi Hela, ze které jako z jediné v rodině bylo cítit duchovno, něco krásného a velkéh, cosik co nebylo z tohoto masitého světa, cosik, co jsem tolik cítil a po čem jsem tolik toužil. Objímá nás. A potom nás odvádí k sobě domů Jsou jen dva vchody vedle. Přejdeme tu vzdálenost v pyžámku. „To už bude dobre děcka, nebojte se,“ utěšuje nás svým archaickým hlasem. Potom ležíme v ložnici mezi babinou a dědou. Už nepláču, ale pořád mám strach, třesu se na celém těle a nemůžu spát. Pořád vidím jak na zemi tata se strejdou válí sudy. mamu na chodbě v noční košili a dědu Pepu s obuškem. Když otevřu oči, v pokoji je tma. Jen občas se po stropě mihnou pruhy od projíždějících aut. Vždycky se objeví v jednom rohu místnosti a pak se protahují šikmo přes celý strop než někde zmizí. Chvíli pozoruji tmu a poslouchám jak děda chrápe. Babina si něco šeptem mumlá. Myslím, že se modlí. „Ty Juzek!“ promluví na dědu najednou polohlasem a zatřese s ním, “ nechrapej!“ „Co?“ vzbudí se děda se zachrchláním a lehce se na posteli přizvedne. Povzdechne si. „Ty Hela,“ povídá svojí ženě. se kterou má tři dcery a ta nejmladší se mu kurví, „Co bydymy robiť?“ „Víš co, spi, ráno to vyřešíme,“ zamumlá babina trochu šišlavě. Zuby má ve hrnku na nočním stolku, leží na zádech a když se děda otočí na bok a jemným sípáním usne, začne se znovu šeptem modlit. Zní to měkce jako šumění moře, otčenáš v polštině mně nakonec ukolébá do neklidného spánku, ve kterém se pohupuji ve snových vidinách mezi všemi aktéry hrůzného večera, pluji kolem všech a nad nimi na plyšovém medvědovi a radostně se směji vší marnosti navzdory.
Celé to období potom, mám v paměti rozmazané a nejasné jako flusanec na zdi. Samozřejmě, mysl ta proradná děvka, bažící jen po požitcích by vše nepříjemné a hnusné raději vymazala, odložila na smetiště za městem, mezi všechen ten bordel, mezi ostatní zapáchající zbytky naší minulosti. Ale smůla- Jen přes bláto, vlhký sliz a trochu krve se prodrápeme k briliantům. Za nějakou dobu se odstěhujeme ke strejdovi. Jak nám to tehdy vysvětlili? Něco jako: „Víte, děcka, mama už nemá ráda tatu, ale toho fousatého strejdu a budete se stěhovat. Ale za tatou budete chodit, nebojte.“ Chudák babina se snaží, seč ji síly stačí. Taky je z toho smutná. „Babino, ale já chci zůstat u tebe, já nikam nechci!“, cítím strašnou lítost, když musím odejít z bezpečné a domovem vonící náruče babi Hely. Babičko moje milovaná, jestli tam někde v posmrtném bardu jsi, chci ti poděkovat za všechnu tu lásku, kterou jsi mi projevovala. Není to jen tak. Vážím si toho převelice. Babino moje milovaná, cítím vůni bábovky, mísící se s živočišnou sladkostí a slyším tvůj měkký hlas s polským přízvukem. Přijď za mnou, prosím, někdy. trochu se pomazlit, na chvíli si ti lehnu do klína a budu dřímat v bezstarostném odpoledni, všude bude ticho, jen ručičky nástěnných hodin budou jemným cvakáním upozorňovat na líně se vlekoucí čas. Chci být s tebou v útulku své dušičky, která tak záhy přišla o svou nevinnost a odvěkou schopnost těšit se ze života, hrát si a usmívat se. Ale nikdy přece není pozdě na šťastné dětství. Stačí přece přepsat své smutné vzpomínky na dětství a přetavit je na zlato. Obléct si brokátové pyžámko, vonící jarem a svobodou a říct si: „No a co, sakra práce, dyť jsem to ještě furt já, hubený kralevic s velkýma hnědýma očima v úžasu hledící na celý svět zázraků, připravený se i v téměř v padesáti letech utkat s kostlivci a tvrdohlavě dobývat zpět vše, co mi bylo odebráno, protože po všech traumatech a bouřkách a emotivních debaklech je venku stále krásně – slunce se prodírá skrz mraky, vzduch voní a ptáci zpívají jako by se nechumelilo.