Toho večera byl rozhodnutý vydržet. Nepodlehnout znovu volání Luciferova pohůnka a vrchního našeptávače ztracených duší. Nepokořit se znovu před nezřízenou vášní. Nesmyslným pudem, tak povrchním a přece tak neovladatelném. Kdyby to záleželelo jen na jeho maličkosti a ne na knížeti temna, jež trestá všechny slabé a ztracené, tak by si toho kašpárka, nalitého krví raději uříznul, než aby šel znovu bídně žadonit o trochu něhy, končící ulepeným žalostným výstřikem. Toho večera byl znovu připraven utkat se se svou živočišnou přirozeností, se svými démony – avšak jakmile se mu po dvou kořalkách nahrnula žluč a krev do chorého mozku a bludné, rozmlžené představy získaly ostré, vyzývavé obrysy, věděl, že znovu prohrál.
Byl ještě tak mladý a nehotový ve svých sedmadvaceti letech, nevěděl co chce od života, nic mu nedávalo smysl, nenáviděl ubíjející práci ve slévárně, stejně jako své staré, tak staré rodiče. Hnusné sídliště nedávající naději. Už jako kluk si nenávist osvojil jako součást své osobnosti. Zároveň však toužil po lásce, které se mu nedostávalo, nebyl ji hoden, tato královská smetana života byla jen pro jiné, lepší lidi. Srostl s hněvem a zlostí stejně jako strom s hlínou, jež mu dává živiny, odevzdal svou duši ďáblovi dříve než jeho život mohl vydat sladké plody a místo nich mu trčely z očí rudé květy, krvácející pupeny , pomalu uvadající a odhalující masitého červa zloby. Kdy se to vlastně stalo, kdy se rajská jablka sladkého života proměnily v chuchvalec masných červů, užírající mu mozek?
Nenáviděl. Nenáviděl také bordely, ukazující mu jeho jeho zbabělost před životem, jeho ubohost. Neschopnost odolat pokušení, jež ho v třeskuté zlobě halilo do rudého sametu. Hroutil se ve své rudé zlobě pokaždé, když ho ovládla sexuální touha, neboť ji nedokázal ovládnout a tolik se snažil. Všechna ta trýznivá léta dospívání, všechna odmítnutí dívek jeho srdce, všechny ty pokořující skutečnosti nedokonalého života, zasévájící v jeho nitru ostnatou rozkoš z bolesti, zmaru a posléze také z krutosti. Ten večer znovu zamířil temným městem vstříc dobrodružství, roztřesen bodajícím ohněm, neschopný myslet. S rudými koulemi, narvanými k prasknutí, cinkající mu v rytmu zrychlené chůze. Nenáviděl svou slabost a ačkoliv si myslel, že proti své ďábelské přirozenosti bojuje ze všech sil, nemohl si pomoct. Nakonec stejně přijde ten zkurvený konec, pomyslel si, tak mám snad právo si taky trochu užít, než chcípnu a nebudu. Nebudu. Cha,chá, zasmál se sám sobě .Chachá, zasmál se světu a všem jeho podivným hodnotám. Nebýt, to je přece úplně šílené a zároveň osvobozující. Zbaven všech myšlenek, těla co chce furt žrát, očí, co se chtějí neustále kochat krásou, zbaven ocasu i koulí, těch zpropadených koulí. Všechno kolem něj se točí kolem žalostného chtíče, co s tím může on, vyvrženec, odporný a páchnoucí ksicht, toužící po kráse a stižený nezvladatelnou pohlavní touhou, stižen psychotickou touhou ničit a devastovat, co s tím může dělat jiného, než trestat všechny ty, co nesou pochodeň marnosti světa dál a dál. Kde je ta láska světa, kterou mu slibovali? Kde jsou ty líbezné ženy, vonící kapradím a citrusy, jež mu v představách tančí oslavný kankán nekonečné blaženosti? Náhle v sobě ucítil neznámou sílu, jež jako by slibovala rozuzlení, sliny začaly chutnat hořce, svaly ho pálily a v uších slyšel temný šelest, prapodivný zvuk, připomínající praskot zledovatělého sněhu na spadaném listí.
Nadechl se studeného, vlhkého vzduchu a pokusil se neurčitou předtuchu zpracovat rozumem. Rozklíčovat, pochopit. Marně. Cosi zlého se na něj chystá, něco většího a silnějšího než jeho vůle klíčí v jeho duši. Měl trochu strach, byl vzrušený, to cosi, co bublalo v jeho nitru již několik posledních měsíců se dnes ozývalo drnčivým bzukotem v uších, dunivým bubnováním srdce a pocitem neznámé síly. Šel nepřátelským městem a opakoval si v duchu mantru, kterou si byl jist více než kdy předtím: „Naposledy, naposledy, naposledy…“
Pršelo hustě a chladný vítr opírající se mu do tváří odulých z chlastu, nevyspání a nevybouřeného libida nic nedaroval. Po dvou rumech vypitých v nárožní hospodě vyrazil tramvají číslo dvanáct do staré dělnické zástavby na budovatelském předměstí kde ho již v jednom z těch prostých bytů s tenkými zdmi a bakelitovou koupelnou čekala Liduška. Ta kurva. Ta jediná ho vždy zbavila toho prokletí, trýznivého pnutí, záškodnického, ostnatého veselí, rozlézajícímu se pod kůží, v nervech, v myšlenkách. Nevěděl kdy přesně nastal ten moment a jeho mládí se změnilo v cosi neurčitého, co snad lze nazvat dožíváním. V odraze tramvajového okna zahlédnul svou tvář a rychle se odvrátil na druhou stranu. Byl to odporný, poražený obličej.
Byla už postarší. Propadlé tváře ji visely pod kalnýma očima jakoby se vzdávaly celému světu. Překvapivě hebká pleť vždy přijímala jeho doteky měkce a mateřsky, mléčné, povislé kozy s velkými koláči bradavek byly stvořeny k cucání a lízání, k ukojení nedočkavých rtů zoufalého samce, nebezpečného vagabunda, nositele démonických vlastností. Mysle na její hladkou kůži a horký klín, nedočkavě stoupal po schodech činžovního domu. V chodbě cítil zatuchlinu a zoufalství. U každých dveří kolem kterých prošel ucítil dech marnosti. Jako by šel po chodbě lágru, plného odsouzenců k věčné dřině a placení složenek, k nakupování a televizní zábavě. K souložení, připomínající automatickou pračku. Takový on nikdy nebude, raději shoří v ohni pekelném. Vždyť kdo jiný než on, marnotratný snílek, onan a neuznaný člověk, by měl usednout na trůnu a se zvrhlým úsměvem házet rudé květy davům? Kdo jiný by měl osvobodit všechny hříšné duše od tíže života ve hmotném těle? Smutně se usmál a před omšelými dveřmi se zastavil a zhluboka dýchal. Potom dvakrát zmáčknul plastové tlačítko zvonku a v temné, smrduté chodbě čekal. Před očima se mu dělaly mžitky, rudé, kaleidoskopické cákance, jež se po chvíli upřeného pohledu do tmy začaly měnit v písmena. Rychle zamrkal a protřel si oči. Zhluboka se nadechnul a zadržel dech. Po krátkém zašramocení řetízku se otevřely dveře. Znovu se pokusil o úsměv. Dnes již poněkolikáté.
Byl opravdu nadržený. Jako křivoklátský jelen. Jako vagabund a neznaboh. Jako tisíckrát předtím. Od onoho přelomu nevinné, věčně si hrající duše v cosi třepotajícího a neukojitelného. v pohlavní zrůdu. Dnes večer bylo vzrušení umocněno hříšným posláním, o kterém sice dosud neměl žádnou představu, ale cítil jej. Cítil jej jako pružnou kundu stahující se kolem jeho přirození. Jako dotek dračího jazyku na bránici. Jako neviditelnou přilbici bojovníka světla. Dosud nepoznaná síla a zvláštní, netečný klid mu pulsovaly celou bytostí. Měl pod kůží, ve tkáních smečku hladových šelem a trilion sluncí. Byl posedlý zlou, nepěknou věcí. Hořelo v něm tisíc ohňů, celé shluky černovlasých čarodějnic s vlhkými klíny kolem něj kroužilo a olizovalo mu tvář. Cítil volání a v uších mu ševelilo zvukem hroutící se hlíny a temného lesa slovo Azazel.
Sotva se otevřely dveře bytu v druhém patře a on ucítil vulgární závan živočišnosti, sotva ucítil kundu, ten drahokam třpytící se ve všednosti světa, ztvrdnul mu ocas tak, až pocítil chvilkovou nevolnost. Musel se chytit rámu dveří a několikrát se zhluboka nadechnout. Na spoře osvícené chodbě si svléknul omšelou péřovou bundu, sundal otlučené a zablácené kotníkové boty a šel trochu nejistým krokem ke dveřím ložnice, ze kterých se linula hudba s rádia. Podíval se do úzkého, tmavého zrcadla. Hubený kluk s temným pohledem, nahrbený, s vystouplou bradou a dlouhými pažemi. Stále to byl on, karikatura žalu a bídy.
Liduška seděla u toaletního stolku jen v košilce, česala si havraní, dlouhé vlasy a dívala se na sebe do zrcadla s nepředstíraným zalíbením. Jako marocká princezna. „Ahoj miláčku, jak jsem se na tebe těšila!“ zahleděla se na něj v zrcadle, položila hřeben na stolek a otočila se na něj. Klokotala v něm krev jako v medvědu grizzlym. V tu chvíli, v přítmí pokoje, s pastelovými stíny plazícími se po zdech, vypadala jako láska jeho života. S červenou rtěnkou na tučných, vlhkých rtech, s naducanou tvářičkou asijských rysů. Vítaly ho přimhouřené oči s dlouhými řasami, mateřská, horká prsa, prosvítající červenohnědými skvrnami bradavek skrz průsvitné, červené negližé, jež se kolem boků krčilo a bylo vytaženo tak, aby mezi mírně pootevřenými, masitými stehny vyčuhoval zázrak zázraků, kočka na rozpálené plechové střeše, chlupatice nesmírná, vlhký pamflet, absolutno, vonící vším, co chybí.
V tuhle slavnostní chvíli to byla jeho paní, královna, něžná, rozechvělá milenka, čekající na svého pána až se vrátí domů a rozmašíruje ji svým betonovým hovadem na cimpr campr. Udělal to. Miloval se s ní. Mrdal ji jako zvíře. Znovu byl králem stepi. Jako smyslu zbavený ze sebe strhal šaty a kleknul si u ní. Položil mlčky hlavu na její stehno a nasával živočišnou vůni živého těla. Díval se jí na kundu, která se matně leskla a čekala na něj, na svého dobyvatele, tak mocná ve své nehybnosti, tak neporazitelná ve své absolutní odevzdanosti. „Dlouho jsem tě neviděla, už se mi po tobě fakt stýskalo, miláčku.“ Hladila ho po vlasech a jemně mručela. Už to nevydržel, vyhrnul ji košilku a zabořil ústa do vlhkého, pravěkem vonícího klína. „Ale ty jsi dneska nějak hrrr, chlapečku, co, chceš mi ji vylízat tu kundičku, to máš rád, viď, táák, hezky ji lízej..“ Opřela se o židli, položila mu nohy na ramena a zaklonila hlavu. Chtěl kundu, chtěl se do ní ponořit jako do tichého oceánu, chtěl zpět do lůna bezčasí. Lízal ji a zapomněl u toho na všechno. Na svůj život, na své jméno, povolání, na nepůsobivý a tuctový zevnějšek, na mrtvé vyhlídky do budoucna, na své pochyby i neúspěchy. Na krátký okamžik zapomněl i na prapodivný pocit, svírající ho poslední měsíce ve dne i v noci nepochopitelnou jistotou, že shoří v pekle. že jeho staré já je odsouzeno k zániku a vládu nad celou jeho bytostí převezme podivná síla chutnající na jazyku jako spálené maso, svrbící na srdci a stahující mu hlavu rudým tlakem. Zapomněl také na hrůzu z toho, že se na svůj zánik těší. Lízal a byl. Lízal a v rytmu vášně se odhmotňoval do astrálních sfér. Kunda mlaskala do rytmu, vysloužilé, odstávající pysky se mu semkly kolem rtů a nosu, černohnědý poštěváček se kýval do rytmu jeho lízání a rudá, velká díra jako by do sebe vtahovala spolu s jeho chtivým jazyk také jeho hříšnou, nenapravitelnou duši. Liduška, ta kurva, měla zvířecí kundu a on, zbaven všeho, co je na lidské bytosti ušlechtilé a vznešené, ji líbal jako nejsvětější svátost, polykal jako léčivý pramen, čichal k ní jako k jitrem orosené pivoňce.
Když byl po necelých třech minutách po přiložení svého krví nabušeného nástroje k ústí hladové škvíry hotovo vybuchl jako japonská sopk, zařval do dunícího ticha budovatelské zástavby vítězné úráááá a svalil se na postel. Zavřel oči a vychutnával několik minut uvolnění než přijde znovu ta podivná věc, zvaná obyčejný život. Ba něco daleko horšího. Bolestný pohled do tváře reality.
Vedle něj ležela jakási stará vrásčitá žena s rozmazaným líčením na očích a zbytky rudé rtěnky na popraskaných rtech. Opírala v leže dlaň o hlavu, zmuchlané, černé kadeře jí zakrývaly polovinu tváře. Přesto vypadala jako stará děvka. Byla to stará děvka. Hladila ho po těle malou, opotřebovanou dlaní a prsa ji jako prázdné, vysušené indiánské vaky smutně visely podél těla. Podíval se dolů a uviděl krátké, baculaté nohy, mezi kterýma se jako chcíplá myš krčila její kunda. Bylo to hnusný. Po těle mu přejel mráz. Byla mu odporná. Byl sám sobě odporný. Přesto se na ni usmál a jemně se vysoukal z jejího objetí.
„Počkej miláčku, ještě sundáme gumičku.“ Jako starostlivá matka vytáhla ubrousek ze zásobníku na stolku a stáhla mu z penisu prezervativ. Bylo to ponižující. Cítil se trapně, tak se jen pousmál a snažil se nedívat se jí do obličeje. Vždyť tu ženskou vůbec nezná a co tady v tom prašivým kutlochu vůbec dělá? Proboha!
Začal se oblékat a v zrcadle viděl jak leží na posteli a dívá se na něj. „Tak jak se ti to líbilo miláčku, byl jsi tak něžný.“ Pozdechla jako zkušená coura a pohladila ho po zádech. „Hezký, jako vždycky.“ odpověděl a šmátal po kalhotech. Byl přesvědčený celou svou duší, že to bylo naposledy. Do týhle díry už nikdy nevkročí. Podíval se do zrcadla a v rudém světle stolní lampičky uviděl oblečeného, docela sympatického chlapce a starší ženu, nahou a nestydatě se vystavující.
Byla to hnusná, stará kurva a on byl rozhodnut se svého prokletí. Teď. A navždy. Lidunka se mlčky dívala do zrcadla a rudou rtěnkou si líčila unavené rty, jež už vykouřili tisíce čuráků. Tlak na prsou a rudé cákance před očima jej donutily se narovnat a napnout svalstvo v celém těle. Cítil jak se v něm prohání tisíc ďáblů. Měl strach. Přesto dvěma spěšnými kroky popošel k LIdušce rozhodnut spáchat zločin. Zůstal stát před zrcadlem a prohlížel si znovu obraz postarší ženy v ošklivém, nevkusném kombiné a mladíka, hubeného a vytáhlého bohatýra, oblečeného v trenýrkách a bílém tílku. Měl vystouplé klíční kostí a naběhlé žíly. Měl vztek na sebe, na život. Měl vztek na LIdunku, tu kurvu ubohou, hnijící v zatuchlém brlohu a rozsévající zmar a smutek. „Copak miláčku, ty ještě nemáš dost?“ lascivně našpulila rty a trochu postrašena jeho divokým výrazem se usmála. Už nevypadal bezbranně jako koloušek, ve tváři měl výraz hladového vlka, oči měl prázdné a kruté. „Ne, to ne,“ řekl nosovým hlasem a natáhnul ruku aby se dotknul jejího nahého ramene. Zmáčknul ji celou silou svého vzteku. Zaječela do ticha hnusné, beznadějné noci. „Co děláš ty čuráků, zbláznil ses, vypadni odsud než zavolám fízly, ty magore jeden….!“ Než mohla ve svém amoku pokračovat stisknul ji oběma rukama hrdlo a začal ji škrtit. Překvapilo ho jak je krk měkký a poddajný a jak rychle se začala její rozzlobená stará tvář vysloužilé kurvy měnit v hnusnou, chrochtající a slintající Babu Jagu. Škrábla ho do ksichtu až cítil pálení a stékající teplou krev. Zcela poddán krutosti s ní popošel kousek stranou a začal ji mlátit hlavou o zeď. Ještě chvíli chrčela a nataženýma rukama se snažila zasáhnout jeho obličej. Po dvou hlasitých ranách o zeď ji po levé straně nateklého obličeje stékal pramínek husté, temně rudé skoro až černé krve. Teď již umlkla a oči se jí obrátily v sloup. S bezvládnou troskou popošel zpět ke křeslu u zrcadla a posadil ji. Vklouzla do něj jako hadrový panák, měla krví potřísněnou kurví červenou košilku, hlava ji klesla na hruď a tvář zakryly rozcuchané, řídké vlasy. Vše v něm divoce vřelo a klokotalo jako v pekelném kotli a i když byl zpočátku vyděšen svou prudkou bestialitou, teď, s mrtvou kurvou v pokoji, byl znovu zcela pánem svého rozumu. S chladnokrevnou, uměleckou jistotou natočil křeslo směrem k zrcadlu, postavil se za ni a odhrnul vlasy ze zakryté tváře. Několik vteřin zhluboka dýchal a pozoroval mrtvolu v zrcadle. Lidunka byla k nepoznání. Obličej, znetvořený náhlou smrtí, měl šedou barvu, oči vypoulené a vodnaté hleděly prázdným pohledem ke stropu a z úst, rozmazaných od rudé rtěnky bobtnal namodralý jazyk. Když pohlédnul na svůj obraz v zrcadle, podlomily se mu kolena a v náhlém uvědomění svého činu se mu z hrdla vydal strašný, zlovolný vzdech. Strčil do židle až poskočila a mrtvá Lidunka se svezla hlavou na noční stolek s hlasitým, bakelitovým zvukem. Na zem spadlo několik líčidel a sklenice s vodou. Co to proboha! chtělo se mu zařvat, jaká hrůza, znělo mu v uších, vražda!, praskalo mu v mozkových závitech. Přesto, jako by ovládán neznámou silou, zvedl ze země otevřenou rtěnku a napsal na zrcadlo velkým, křivým písmem slovo AZAZEL. Rtěnku strčil do kapsy, potom sebral z postele ubrousek, do kterého byl zabalen použitý prezervativ a s posledním pohlédnutím do zrcadla , v němž spatřil cizího muže s bledým, téměř mlhavě bílým, démonickým obličejem a starou, hadrovou pannu shrbenou u stolečku s bezvládně visícími pažemi, se otočil ke dveřím. Opatrně zmáčknul kliku a pootevřel dveře na chodbu. Chvíli strnule stál a poslouchal šumění krve v uších. Pak se naposledy ohlédnul, snad aby si vryl do paměti obraz, který stvořil. Rudý nápis na zrcadle jako by žhnul. Rychlým pohybem očí přelétnul mrtvolu a zahleděl se na Lidunčiny dlaně. Byly vytočené směrem k němu a tmavě červený lak na nehtech se ve světle lampičky matně leskl.
Rychle a ostýchavě se s obrazem rozloučil a když sestupoval po schodech starého domu, cítil se překvapivě svěží. Svobodný jako malé pískle, jež poprvé zamávalo křídly vzneslo se k obloze. Ne tak potupený a ubohý jako mnohokrát předtím, kdy ze sebe po návštěvě bordelu vždy musel s velkým úsilím setřásat povlak provinění, který ho dusil vždy několik minut po výstřiku. Jako by jej vždy spolu se spermatem opustila všechna jeho sebejistota, jako by se v tu chvíli rozpadal v marnosti a nejistotě, jako by z něj byl vždy jen hnusný a bezvýznamný plivanec na chodníku světa. Ale teď…teď se vznášel nad svou sebejistou osobností v rudém oblaku, ze kterého se až hmatatelně do všech buněk jeho těla, do celé jeho mysli, do nesmírnosti země vypařovalo slovo AZAZEL, oplétalo jeho mysl jako krvavý had a v oslnivých výbuších za hranicemi času a prostoru pohlcovalo jeho staré a věčně vystrašené já novou, démonickou jsoucností.
Usínal a snažil se zbavit hrůzného propletence představ, vylézajících z temných komor horoucího mozku. Záblesky dávných prožitků, zmatené odlesky pocitů rozechvívaly jeho nitro jako memento na starou osobnost, nyní beznadějně uchvácenou neznámou silou. Viděl sám sebe jako otrockou bytost, jež vždy jednou za několik měsíců, stižena amokem chlípné touhy, vyráží za postarší kurvou na předměstí ukojit nezvladatelnou potenci znovu a znovu se rodící v koulích ubohého, nešťastného mladíka. Třásl se na posteli v rudých vidinách, viděl LIdušku s roztaženýma nohama a sebe jak se úporně noří do jejího sprostého, lačného klína, viděl sám sebe jak ji šuká zezadu, jak na sebe hledí při zvířecím orgasmu do zrcadla. Cítil všechno to obrovské ponížení, přicházející po orgasmu. Třásl se v horečnatém blouznění a odporem, smíšeným s rozkoší, až si vzpomněl na neodolatelný pocit síly a svobody, který pocítil když začal škrtit. Když zabil. Potil se a bědoval, skučel, polohlasem do zdi mumlal slovo Azazel, chvíli se chechtal a chvíli smál. Obojí znělo stejně děsivě. Jako klokotání mrtvých duší v očistci. Až sebou škubl ve finální křeči a položen na zádech s rukama roztaženýma dlaněmi vzhůru s přimhouřenýma očima a lačným úsměvem nasával rudou sílu. Naposledy se pokusil všechny ty zvláštní představy a pocity zaplašit, bylo mu těžce, v žaludku měl zaražený tvrdý klín a mozek obalený skelnou vatou. Marně. Spolu se spánkem prodírajícím se mu do vědomí jako krvavý příliv mizela v hlubinách podzemských světů také jeho zbytečná identita opilce, vandráka a vyděděnce.
Po několik týdnů žil v horečnatém snu. Zdánlivý život jej obestíral jako vidina, ve které se pohybuje jakási skvrna, obdařená vědomím, buněčnatý odřezek, v jejímž středu bují rudý květ. Po několik týdnů byl uzavřen ve svém temném, zatuchlém bytě a v polospánku, s nateklými, tmavě modrými víčky a vysušenými popraskanými rty pozoroval na zdech svého pokoje mihotavé záblesky ubíhajících dní. Dlouhé minuty a hodiny pozoroval své tělo, měnící se pozvolna démonickou transformací v jakousi protáhlou bytost s bílými údy a průsvitnou kůží, pod kterou viděl rudé svazky žil a tepen, naplněných jedem. Jeho tělo zářilo do prostoru fosforeskujícím, tlumeným světlem, doutnajícím rudými vlákny a vydávající suchý, nepřetržitý šelest. Jednou ho uprostřed noci probudil sen. Hebké tělo s mléčnými prsy se na něm svíjelo, tmavé vlasy jej pleskaly do tváře, ubohá, žádostivá tvář Lidunky, té kurvy, na něj shlížela toužebně, s vyšpulenými rty, s lascivním úsměvem. Náhle se její tvář změnila v nateklou, mrtvou příšeru s modrým jazykem, trčícím z krvavých úst. Probudil se v bolestivé křeči vzrušení, zpocený a tvrdý jako kámen. Šel se opláchnout do koupelny a v zrcadle uviděl protáhl, bledý obličej s tmavými otvory místo očí. Vzdáleně se podobal někomu koho kdysi znal, někomu, s kým kdysi obýval tento svět. Dávnému divochovi , který chtěl dobýt svět svou touhou. Zkoumavě hleděl na svou novou královskou podobu. Velká, čarokrásná tvář s krvavýma očima a nízkým čelem, ze kterého vyrůstaly tři ostré, zakroucené rohy. Tenké, již nelidské rty stáhnuté do hrůzného úšklebku jako by vyzývaly k ovládnutí světa, pod suchou, šupinatou kůží prosvítalo svalstvo obličeje a rozvracelo veškeré zbylé myšlenky na starý a ubohý, lidský život. Když se sám sobě zadíval do očí vplul do krvavého přílivu a tvář se rozletěla do pohyblivé, buněčné mnohostruktury, ztrácející pozemský význam. Jako by se veškerá hmota rozplynula a zbyla jen bolest, krutost a nekonečné utrpení. Jakoby usedl na trůn vládnoucí Vůle, nad absolutní zákon dobra a zla. Na pár vteřin se zcela poddal své nové, ďábelské identitě, splynul s ní, radoval se v ní hrozivým, nepochopitelným tancem astrálních sfér. Rychle zhasnul světlo a šel zpátky do postele. Ležel na zádech a díval se na svůj úd, trčící mezi nohama jako tlustá kostelní svíce s namodrale plápolajícím žaludem. Jako bledým světlem zářící had s rudou hlavou, věčně hladový. Věděl, že musí udělat ještě jednu, zcela zásadní věc, finální čin, jež požehná jeho transformaci a odstraní zbytky pout, držících ho ve starém a nedokonalém, smyslovém světě. Pak konečně skočí na hřbet černého mustanga a tryskem zatracenců odcválá do démonické věčnosti.
Už žádné další výstřiky. Marnost z nemožnosti ukojení. Jen svoboda, úplná a nekonečná. Zbrocená krví. Vstal a šel do kuchyně. Z mrazáku vytáhl dva sáčky s ledem a přiložil si je na čuráka. Byl dlouhý a tlustý jako předloktí mladého chlapce. Tiše pulsoval pod světlou, namodralou kůží. Po přiložení ledu se stáhnul jako tykadlo šneka a slabě zasyčel. Vytáhnul z přihrádky japonský nůž na maso a položil tu věc, přinášející jen bídu a zmar, tu archetypální nedokonalost na prkýnko z dubového dřeva. Naposledy se na to podíval, přiložil k němu ostří a jedním, docela měkkým tahem, jako by porcoval vepřovou kýtu, se svého mrazem znecitlivělého otroctví zbavil jednou pro vždy. Necítil žádnou bolest, na svém novém, zlém obličeji se mu nepohnul, jen vítězoslavným šklebem pozoroval hutné cákance krve, prýštící ze uříznutého čuráka. Najednou ucítil kdesi v hloubi své bytosti obrovskou explozi blaženosti. Nadpozemská krása prostoupila jeho bytost jako východ slunce. Epochální orgasmus ho zbavil vědomí. Svalil se na kuchyňskou podlahu do kaluže krve. S posledním výdechem šeptal démonické AZAZEL a s úsměvem vplouval do trýznivých sfér očistce, kde se již tisíce rudých démonů chystalo mu s ječivým skřehotem stáhnout kůži a vytrhnout hříšné srdce ostrými tesáky.
Po několika týdnech se smrad z bytu pomalu vyplazil na chodbu domu a zburcoval tak několik jeho obyvatel k zamyšlení. Po pár dalších dnech ke vzteku. Nakonec již byl mrtvolný puch tak silný, že to stará paní s modrými vlasy a malým ratlíkem čekající ve svém bytě na smrt již nevydržela a zavolala policii. Vlastně ani nevěděla kdo nad ní bydlí, všechny lidi v domě ji splývaly v podivnou masu drzých, panovačných bytostí bez špetky vychování. Když se jí pak ptali na souseda, jen krčila hubenými ramínky a pisklavým hlasem opakovala: „No já nevím, byl tam nějakej kluk se znamínkem na čele a jó někdy tam viděla jít chlapa se zlým pohledem, no a jednou dokonce vysokou blondýnku, takovou ochechuli s červeným rypákem..Ale ten kluk byl takovej tichej, no víte úplně nenápadnej, jako až moc obyčejnej..“
Když policie vypáčila dveře a z bytu se vyvalily husté chuchvalce smrtelného puchu na podlaze kuchyně leželo nahé tělo hubeného kluka. Ležel tam již morbidně nateklý hnilobným procesem v křečovité poloze, paže vykroucené v nepochopitelném úhlu od těla, nohy zlomené v kolenou a bezvládně roztažené jako u hadrového panáka. Člen hlídky, mladík s řídkým knírkem a tváří zvědavého hlodavce nevěřícně a s hrůzou zíral do rozkroku mrtvoly, ve kterém se černala ošklivá rána. Vedle rozkládající se mrtvoly mladíka ležel v tmavé skvrně na podlaze kuchyňský nůž a malý, hnijící odřezek masa. V tom do místnosti vběhl malý ratlík a dříve než ho pištivý hlas staré sousedky : „Bertíku, hned jsem pojď zpátky ty lumpe jeden!“, vyhnal ze smrdutého bytu, tak hbitým, sotva postřehnutelným pohybem sebral ze země chutné, hnilobou načechrané sousto a byl pryč.