Ano, je to dobré se usmívat, i když cítím na zdech domů padat svůj pláč. Láska je přece všude kolem. Jak mám ale vše stihnout? Přečíst všechny ty knihy, oslavovat Boha, poslouchat hudbu a ještě najít ženu, která to se mnou bude chtít sdílet?
A ještě jsem zapomněl – taky musím sepsat své dílo. Sebrat z umaštěné pánve všechny zbytky mého života a nasytit svět. Sebe. Včera na stavbě jsem toužil znovu upadnout a nebýt. A nebo být a hořet věčným žárem, za všechno, co jsem neudělal. Obnažit se v poryvech karmické bouře.
Jako ten holub. Už několik dní obchází naši stavební buňku. Nemůže vzlétnout. Je to odsouzenec na smrt. Tolik mi připomíná mne samotného. Tušící neodvratitelný konec. Kolébavým krokem se proplétá mezi haraburdím a když se jdu vychcat, toužebně na mně pohlédne svým malým briliantovým očkem. Bráško, kurva! Chce se mi zařvat. Ale jen si ho otřepu a jdu zpátky za chlapama. Do útulku fyzické práci, kde alespoň na chvíli všechny strasti mizí.
Včera už tam nebyl. Ten holub. Možná uletěl. Ale spíše umřel. Zalezl někam pod starou plesnivou fošnu a čekal až To přijde. Dny se přes mne převalují jako tekuté kamení. Mohl bych? Měl bych? Chci? Znovu zkusit roztáhnout křídla a vzepřít té chlupatici, vlasatici, cácorce s rudým poštěváčkem a černou krví v ústech? Nahmatat si znovu koule toužící po mrdu a usmát se jako uličník, kterému patří svět?
Stavím střechu, já číšník s maturitou. Plaché, bezbranné zvíře. Holub, poničený životem. Jakým životem. Byl opravdu můj? Těch čtyřicet let, co steklo jako dešťová voda do kanálu? Opravdu jsem tím, kým jsem chtěl být? Okamžik, kdy se z orla stane holub proběhne rychle. JAko zapraskání bukového polena v kotli. Ucítíš to. Ale co, tak hořím! Stejně jedu dál.
V noci, když nemůžu spát, tak se modlím. Ve dne, když nedokáži být vzhůru, tak chlastám. Krátí se mi to. Tuším, že už mi šijou šatičky. Kochám se harampádím všednosti. Tralaláček stažený do čela kroužím kolem stavební buňky svého života a žárem splývám se vším, co bylo, je a bude. No a co, tak shořím!