jsem tajný agent a instrukce dostávám z cizích ksichtů

z udivených pohledů, bledých jazyků, zvednutýho obočí

z prapodivných gest lidských bytostí, který jsou

krásný & ubohý a potají mi sdělují pravdu:

„niky nebylo míň šukání než teď, pičo..“

Krátký ztopořený pohled do očí. Aby poznala

tvou zoufalost z nedostatku něhy.

Z ploužení se životem bez mrdání.

A pak najednou prásk! A znovu

jsi nucem mrdat každý den, Bože Kriste na nebi

Chci si ho v klidu vyhonit!

svíravé ticho noci

a léto se znovu rozplynulo jako sen

křišťálová kopule světa pohasíná.

neříkej mi, že už nechci bejby

neříkej, že shořel jsem

vždyť víš má lásko

že mé plody dozrály a

padají do trávy.

na poli jsem strništěm

a v lese opuštěným stromem

v davu outsiderem

prskám po vás slovem.

vyližte si řiť.

procházím se po zamrzlé řece

dopíjím lahev rudého slunce

jsem zamlklý král našeho pokolení –

snílků, povalečů & zářivých flákačů bez budoucnosti.

znovu si nejsem jistý svou existencí

jsem tady správně, chcete mně vy čuráci?

naučte mne miláčci to co stále tajné ve mne doutná

jak směnit duši v něco co hodnotu má

chci dukáty, ženský lůna, opojení

chci hebkou kůži, sílu tygra i vlhké snění

chci vlastnit tajemství všech véd

chci čůrat na zdi všech našich běd.

i am here in blood iam cryin

call out in stupefaction

no my dear you live in fiction

this is not life…just dyin“

i swalow the sun again

in sorrow but ever joyful

kill the body love the pain

with shiny fait and ever grateful

sage they know that im liar

invisible i try to see

but in days i beat the darkness

my balls are falls in flaming three.

or who knows pissted winner

and who i s ever joyfull sick?

the one who can burn in fever

or the one who bleed in licks?

obložím tě plyší a do úst vložím diadém

krev tvou slyším, budeš má – po dobrém či po zlém

myslíš, že mi unikneš?

jsem gepardem a ty laní

až k mé duši vzhlédneš

budeš z lásky mojí paní

slunce mi tryská z koulí

chci čerpat studnu času

a když hněv mne kůží krájí

nacházíme v sobě spásu.

ve tvé moci je vše co ve dýchá

potěšení marnost radost bolest

duše, která oživuje

srdce tepající

chvění zoufalství

a rozkoš očekávání tvé přítomnosti.

trosky mých nervových vláken

a taky laskavé přílivy blaha

a taky hedvábný lesk naplnění

rudý žár samoty.

skrz plyš tvojí kůže svítá

jsi vším co mou duší zmítá.

střádáme chvilky do zásoby

vteřiny krátkých závratí

zabíjet čas je naše hobby

on nám to brzy oplatí

vystačit s gáží bylo by skvělé

ale co když vše platíš krví z žil?

a sotva se narodíš jsou tu věřitelé

to smrt příliš zlevnila a život podražil!

piješ drink nebo jen chlast?

jseš nýmand nebo na úrovni

máš členský průkaz správných kast?

v krematoriu jsme si všichni rovni.

ať plavá jsi či tmavá

smutná nebo hravá

přec chci pokořit tvůj klín

sejmout z duše starý splín

voníš bezem či snad růží?

krotíš mně jazykem či kůží?

saji srdce z tvého dechu

nač pro věrnost tolik vzdechů?

jsem přec tvým pánem v tuhle chvíli

když v nás věčnost rudě kvílí

ve tvém mase jiskří zlato

všeude kde dřív bylo bláto

čest svou polkni jako med

jsem tvůj pád i tvůj vzlet

pokora s tvých očí prýští

klaním se Ti – i těm příštím!

Až mne zebe z toho pomyšlení, že další ráno, den, týden, rok už nezvládnu. Ani další život Pane, prosím, ušetří mne! Znovu se probudit do tupě hmotného světa, po tom všem sladkém a nevýslovně osvobozujícím, po tom všem tak zkurveně krásném, co se mi honí hlavou při nočních snech. Vraťte mi zpět mou Blaženost! Až mi trne úsměv na rtech z toho, že už bude srpen a já jsem stále sám jako listnatý strom na širé planině s košatou korunou, všem na očích, obklopen pouze obdělaným polem, zranitelný severním větrem, vyprahlý od lsunce k nepříčetnosti, zkrátka pro smích davu, jenž proměněn ve vítr a krajinu skučí ve mně jako skřivan na konci léta. Ano, je už srpen a rok se přesunul do své druhé půlky, třesu se tesknotou protože čas ubíhá bez reptání a vráží u toho do mne neomaleně jako turek na trhu, vysmívá se mi. Jsem tady no a co? Stále ještě. Co na tom, že se třesu jako listí osiky na konci léta, co na tom, že zřetelně cítím neúprosný běh času, rozežírající mi bránici nutkavými nádechy. V duši mi klokotá tichá marnost a neblahé tušení. Ano, něco se jistě stane. Mám cíťáka, jak říkal můj nevlastní otec, říkali jsme mu strejda, často sázel na sportovní výsledky, hrál automaty a chlastal. Vždycky, když měl cíťáka, tak se nestalo vůbec nic, Akorát přišel domů ještě víc na plech než obvykle. Ale ten den, kdy jsem se Já Obladi Oblada tohodle věku probudil jako vykastrovaný mušketýr, zkrachovalý kníže, opičí potrat pochcaný mongolských chánem všech chánů, tak jsem měl opravdu cíťáka, takovej ten pocit těsně nad podbřiškem, co stoupá přes srdce do hlavy a pak se vypařuje výdechem a ujišťuje nás o tom, že ať děláme co děláme stejně všechno pojede ve stále stejným rytmu vznikání a zániku a že jediný co nás může uspokojit je ten pocit mezi činností a nečinností, mezi krásou a ošklivostí, mezi láskou a hnusem, mezi odvahou a strachem, to něco, co nám stále prokluzuje v dlaních jako pstruh v horské bystřině jako písek v marocké poušti jako obraz mloka na lesní stráni, to něco kým jsem ve skutečnosti bez těch všech trapných přívěsků v podobě jména, zářivých očí a koulí.

Až mne Bože zebe ze skutečnosti, mít na dosah tolik krásy, jež se mi v dlaních mění na šedé kamení. Ale nejsem v tom sám, to ne, ne, jen ty nervy stydlivého kluka, zkorodované chlastem a drogama, už pomalu ale jistě začínají dohánět starou, unavenou mysl k šílenství. Což je opravdu vše marnost? Ne, jistě, nejsem v tom sám, mám několik přátel, pro něž je samota uprostřed davu také každodenním chlebem, Někdy mi však tuhne úsměv na rtech při pohledu na mé milované poustevníky uprostřed městského davu, jak se den co den snaží zapomenout na svou touhu po splynutí se ženou. Až se mi scvrkává pytlík při pomyšlení jak se jim začínám podobat. Ale o mých svatých přátelích a o tom proč někteří lidé prostě zůstávají sami až jindy. Dnes si chceme přece povídat o mrtvé poštolce.

Vstal jsem tedys neblahým tušením, že se něco stane, že konečně vybuchne nebe a vše kolem shoří nebo že mi konečně dojde, kým ve skutečností jsem a kolik zpropadených traumat v sobě má pomalu odkvétající skořápka ducha ukrývá. Někdy si myslím, domnívám se, mám opravdu hnusnýho cíťáka, apokalypticky jsem plný trouchnivějícího pocitu, ze kterého se mi kroutí střeva, jako bych najednou věděl jak to všechno skončí. Špatně, samozřejmě. Budu to vše prožívat znovu, sám a sám, dokud se nescvrknu, dokud nevyshcnu sám v sobě jako rozinka, koncentrující v chatrné schránce všechen cukr nashromážděný každodenním úsilím o sjednocení se světem, se sluncem a kdo ví s čím vším vlastně ještě. Každý den se probouzím s drápy nevyhnutelného konce zaťatých do mého naprosto bezbranného srdce, tepajícího v rytmu chvějící se nekonečné úzkosti, stejné teď jako před tisícem let, kdy jsem se v pěti letech počůrával a pak jako vyplašený vrabčák se svrbivým pocitem v tříslech se pomalu šoural do ložnice rodičů, abych jim oznámil tu hroznou zprávu znamenající potupu a zanecháváající v mé duši jizvičku, které dnes říkám cynicky cíťák, protože sám nevím kde se ta moje marnost křížená s obrovskou nadějí na spasení vlastně vzala. Občas mne načechrá jemný prut milosti, projíždějící páteří jako záblesk světla, mihotavého bílého jasu, jež navozuje v duši pocit, že vše je dobré. Pak mne znovu pohltí temnota. Stačí procitnout ve špatnou dobu. Zažít odmítnutí ženy, strávit špatné jídlo nebo být divákem při umírání jedné poštolky. Jednoho ubohého ptáka z několika milionů. To se vám na serotoninové receptory přisaje tisíce hladových démonů, parazitující na vaší melancholii. Chtěl chlastat svině hladový.

„Je to poštolka?“ „Spíš malej sokolík“ „Myslím, že je to poštolka.“ „Na poštolku je to velký, přeci..“ „No, nevím, každopádně se jí tu líbí.“ zaráčkoval tlumeně a hebce Honza a strčil si do škvíry mezi světle šedivými vousy, jež spolu s vrásky kolem blankytných očí prozrazovaly těsnou blízkost pátého křížku. Honza je ten typ plavého obra, co nechodí kolem horké kaše, všechny trable světa cedí skrz svůj trochu mučicej trochu dětskej smích, kterej se i po mnoha životních kopancích raduje z každého poctivého šluku, z každého rána, ze zdravé pevné stolice a hlavně z dobře odvedené fyzické práce. Umí se ožrat jako zvíře a jako memento na svou schopnost opít se do bezvědomí nosí na zádech vypálený cejch, spálenou rudou skvrnu přes celý hřbet tažného koně. Bylo mu dvacet a usnul u ohně nalitý jak žok. Bylo to na přesně na den jen o pár set let později, kdy upálili Mistra Jana Husa. Honza si zapálil další kamelku , tlustými, opotřebovanými prsty se s cigaretou mazlí a mžourá do paprsků ostrého slunce, prosvítající skrz nový krov, jenž sedí na metrových zdech starého statku jako kostra, připravená na obalení tukem, masem, šlachama a kůží. Stojíme na prostorném dvoře, obklopeném třemi hospodářskými budovami, stojíme a čumíme na všechen ten bordel, co jsme tady při stavbě nového krovu natropili. jehož středu jsou na hromadě naskládány staré trámy, pískovcové bloky, prkna na obložení krovu a spoustu dalšího bordelu. „Vidíš ji, tam sedí, na tom klacku,“ ukazuje Pepa, kulaťoučký blonďák s vychytralýma očima, ukrytými za zatemňovacími skly brýlí, „je nějaká zraněná, koukni na ten zobák, celou hubu má nějakou pokřivenou. Sotva to dořekne, tak mne popadne neblahé tušení, že sem ta poštolka přišla umřít. Stejně jako před několika měsíci ten holub. Taky nám několik dní chodil kolem buňky jako by nám chtěl něco říct, než zmizel v nenávratnu. Ta poštolka sedí vždy někde poblíž, svou mlčenlivou pózou se snaží nám něco sdělit, kouká nehybně do prázdna nebo se drbe nemocným zobákem v peří, snaží se vyslat k nám lidským bytostem neviditelnou výzvu či prosbu o pomoc. Někdy sedí vysoko na krokvích, potom se snese dolů na hromadu starých trámů, blíže k nám, těsně vedle naší dělnickou marností prosycenou boudou. Koukám na ni jak hledí kamsi do nadpozemských světů, pomalu se k ní blížím a natahuji ruku. V onom příslovečném neblahém tušení, v prokletí mého cíťáku, čuju její živočišnou podstatu, která již ví, že brzy zemře, přesto se tomu neodvratitelnému faktu snaží jakási pudová síla touží vzepřít. Ona tajemná síla, toužící po přežití za jakoukoliv cenu, onen nejzákladnější pud, jenž velí žít. dýchat a být i v tom nejbídnějším stavu, i v té nejnevýchodnější pozici. Jak se snaží přiblížit k nám, lidským bytostem, co se zde na stavbě potácejí ve svých zdánlivě smysluplných činnostech, jako by ten nemocný pták tušil ve své animálním já cosi jako možnost záchrany. Naději.

Plachost zvířete je však silnější než strach ze smrti. Neboť poštolka si přece nedokáže představit své nebytí, natož mít z něj strach. To jen my lidé se ve střízlivých okamžicích temnoty mysli třeseme šílenou představou z toho, že nebudeme. Jako kdyby to byla nějaká bolest , kterou musíme překonat. Hrůzná představa nebytí zhmotněná naším panovačným egem až k bodu, kdy uděláme cokoliv , abychom na to nemuseli myslet už ani sekundu, je neúnosná. Proto zakládáme politické strany, šukáme jako smyslu zbaveni, chlastáme a sledujeme televizi. Pomalu k poštolce natahuji ruku nebož chci být dobrým člověkem a zachránit nebohé zvíře od hrůzného osudu smrti, protože jsem překultivovaným moderním robokopem, který dokáže své utrpení ukrýt přepychem každodenní konzumace masa, přibližuji se tomu tvoru , jež je stejně mystické a nepochopitelné jako měsíc až jsem na dosah. Pohladím ji. „Chyť ji!“ zahaleká na mně Pepa, který taky cítí chvění mezí ptákem a našimi hlavami, ukrytými v oblacích neustávající činnosti. V jedné ruce drží hrnek s kávou a v druhé cigaretu. Natáhne ruce s vystrčenými ukazováčku ve snaze zachytit svou poštolku. Jako by ji chtěl chytit za nemocnej zobáček a vytřást z ní její tajemství. Svou naději na nesmrtelnost. Vyfoukne zprudka dým a vzdechne jako poraněný vůl. Chce být také součástí světa, která je schopná ovlivnit běh času. „Ty vole. skoro jsi ji měl.“ Honza vychází z chladu a temnoty stavební buňky s motorovou pilou v ruce, zrzavým dlouhým vousem mu prosvítá podzimní slunce a přesto, že má přízemní, hrdelní hlas a ráčkuje, přesto vše co vysloví zní věrohodně téměř jako zákon. Je to pracat numero uno a náš předák a i ti největší dříči z východu vedle něj odpadávají jako hrušky. Jo, sakra, skoro jsem ji měl. Pták je za několik vteřin zpět kdesi ve zvířecí říší, potichu zakleji sprostě jako správný kokot, ale slunce svítí a máme před sebou den naplněný fyzickou prací, která je za námi vidět a uvolňuje, opravdu. Člověk sice přijede domů zbitý jako zvíře, že sotva zhltne porci masa a ulehne na sedačku do pozice ležícího střelce na televizní cíl, tak usíná aniž by v sobě snad pocítil alespoň náznak snahy vyhovět své ženě a splnit manželskou povinnost v dlouhém stavu prokletou v krákém milostném vzplanutí oslavnou a spásnou. Opravdu. člověk se svalí s pocitem sladké únavy a může na všechno mrdat. Doslova. Zvířecí blaženost. Stále o ni usilujeme, stále nám však nestačí. Někdy toužíme nahlédnout za oponu příjemných pocitů, zkrátka nikdy to není vono, buď mrdáme moc nebo málo, buď máme spoustu práce nebo se nudíme, Buď jsme jen otroky svých pocitů nebo se kocháme svým asketismem. Jsme nejotrlejší z otrlých ze stále násilnějších, drastičtějších, více emotivních, krutě realistických scén v záplavě seriálů a pak nám jihne srdce při pohledu na nemocnou poštolku. Jsme nenapravitelně lidští. A neporazitelní. Neuchopitelní do žádného systému ekonomického, politického, právního, emocionálního, filozofického, každý den pokořeni, však se vstyčenou hlavou každé ráno vyrážíme vstříc svému osudu, tak jisti v tajných komnatách své mysli, že smrt existuje a stále tak odvážní, abychom čelili nejubožejším banalitám světa a se smíchem vítězů se těšili na opilé večery a bezesné noci, kdy je nám do duše znovu a znovu vléván neviditelný smysl naší existence.

„Tak asi pudem něco dělat.“ zadrmolí Honza a rázným krokem vykročí k rozestavěné stodole s novým krove. Pepa cvrnkne frajersky nedopalek přes prašný dvůr a kouká na něj. tváří se utrápeně. Vždyť jo, pudem něco dělat, jasně že. Chvíli jen tak stojíme a dýcháme vedle sebe. Pozorujeme Honzu jak se u staré kamenné zdi snaží nastartovat motorovou pilu. Tušíme co přijde. Po několika vzlycích a škubavém nářeku benzínového motoru se přes dvůr ozve krásné a rázné slovo „Kurrrrva“ se zcela jasným a drnčivým R, „Kdo kurva včera nedoplnil do pily benzín!“ Honza je nasranej. Ještě nic neudělal a už je spocenej. Pepa se zatváří uličnicky, pousměje se a řekne: „Možná bysme měli zavolat nějakej odchyt ptáků nebo něco takovýho.“ Stále se v tom svým českým lítostivým srdénku nebzdává myšlenky na záchranu poštolky odsouzené na smrt. „To bysme ji museli nejdřív chytit,“ snažím se svým nosovým hlasem, který je mi vzdálený jako hučení mořského příboje také přihřát svoj i polívčičku. Také jsem přeci hodnej, dobrej člověk. „Voni tady nepřijedou a nebudou čekat asi až se objeví“ Pepa si kverulatsky spodkem krátkého trika leští vrejle a s přimhouřenýma, šibalskýma očima mžourá po obzoru. Pupek mu čouhá jako měkká ozdoba, jako trofej z našich masových slavností, z hojnosti. Svá moudra pronáší utahaným tónem a na konci chybí jen zívnutí. I když se jmenuje Pepa tak vypadá se svou kulatou palicí a blonďatou kšticí tvrdých a řídkých vlasů, slaměného roští, s tím svým výrazem utahaného šimla a macatým tělíčkem jako by z oka vypadl vzorovému typu českého Honzy, který je svou vychytralostí připraven přechcat celý svět, včetně sebe sama. Z druhého konce dvora se znovu ozve ostré zaštěkání motorové pily, tentokrát se pře dvůr protne můj pohled s ostrým výrazem Honzy, který znamená jediné – jako služebně nejmladší musím vyrazit do skladu pro kanystr s benzínem a olejem a tuhle výzvu ke smysluplné činnosti přijímám, protože svítí slunce a hřeje a mám opravdovou chuť se hýbat a namáhat svaly, v krvi mi koluje kofein a můj trávicí systém dnes dosud nebyl zatížen žádnou neživou hmotou, mé tělo je v řinčivém spojení s duchem, nad hlavou mi bleskově přelétne s jemným štěbetáním několik vlaštovek. Snažím se soustředit na svůj dech, pocit kontaktu chodidel se zemí, vnímám ranní paprsky slunce, hbitý, fascinující pohyb ptáků, letadlo přistávajíc na nedaleké letiště neslyšně hřmí oblohou, jsem existencí bez budoucnosti, jsem masovým obláčkem bez minulosti a toužím se připojit k malému hejnu štěbetavých tělíček. Splynou s němi v neutuchající aktivitě a štěbetat až do skonání světa. V podloubí mezi staletými zdmi se usídlilo několik deítek drobných hbitých létajících tělíček. V hnízdech nalepených na starých klenbách, pod kterými máme sklad s nářadím a starými trámy, vytrvale piští několik mláďat. Několikrát za minutu k nim přilétají akrobatičtí letci, bleskově prolétnou dírou ve zdi s citem nebešťanů, jako by otvor nebyl jen o necelý centimetr širší než rozpětí jejich křídel, jako by to jejich představení mistrovského letu a štěbetavého smíchu bylo jen pro mne a pro tuto chvíli. Vždy se mi zatají dech, když skrz tlusté zdi slyším jejich ševelení a když pak střemhlav a na milimetr přesně proletí skrz kruhový otvor a najednou jsou pryč. Chvíli jen tak stojím a přemýšlím, jestli mám ještě nějakou šanci. Pak mi myšlenky na zpackaný život ulétnou malým otvorem v mozku a jsou pryč. Nadechnu se do svadhistány, popadnu kanystr s olejem a z temného, chladného podloubí vyjdu opět na slunce. Pak celé dopoledne makáme střídavě na slunci a ve stínu, pijeme čaj, kouříme, vyhlížíme poštolku.

Po obědě se s Pepou sejdeme v chladném podloubí a odklízíme staré trámy. Všude po zemi jej zaschlý vlaštovčí trus. „Svině jedny, všude tady serou“ zahlásí mručivě Pepík a hlasitě si usere. „Trumf!“ zahlásí a roztáhnr chřípí jako by se chtěl nasosat vlastního puchu. „Ty vole bacha“ mrkne na mně a skloní se k trámu,“ včera jsem měl pět bráníků a káefcéčko, je to radioaktivní.“ zařehtá se a jde vidět, že má velkou radost z vlastního smradu, ponevadž puch rozkládajícího se ne – jídla a kvašených nápojů potvrzuje jeho bídnou existenci na tomto krásném vlaštovčím světě. Složíme dalších několik trámů a na chvíli se posadíme. Pepa si vrazí do fousatých úst pomačkanou kamelku. „ještě musíme vystříkat ty včely, je potřeba tam ubourat kus toho sloupku.“ ušklíbne se na mně. „Vezmeš si to na starost, ne, potom co ti ta svině minulý týden vletěla do ucha?!“ „No, tak to nevím“ odpovím ztuhle jako bych měl knedlík v krku a pohlédnu ke stropu na kroužicí vlaštovky, jako bych se chtěl uklidnit. Při představě usmrcení celého úlu divkoých včel ve zdech starého statku mám divný pocit. A k tomu ta poštolka. ještě před týdnem, když mi jedna rozzuřená včelka vletěla do ucha a já pobíhal po celém dvoře všem na očích jako postřelenej osel, tak jsem byl rozhodnutý vyvraždit celé včelí pokolení. Sotva mi ten hnědý bzučivý zázrak kolega vyluxoval z ušní trubice průmyslovým vysavačem, tak mne chuť na pomstu a zabíjení ihned přešla. Jsem prostě starej měkkejš. Cpu se masem, ale při skládání trámů jsem schopnej odfouknout broučka, abych snad neukončil jeho existenci. Čím jsem starší tím jsem ochoten přijmout smrt a myšlenky na konečnost mne v okamžicích tmavěmodrých nálad naplňují pocitem marnosti. Jsem rozněžnělé hovno tohodle světa. Ta proklatá poštolka. V předtuše smrti krouží kolem statku, posedává na trámech, drbe si peří jako by nic a zírá svým ptačím zrakem do stratosfér jiných rozměrů, chtěl bych ji zachránit, chtěl bych alespoŇ NA OKAMŽIK VNIKNOUT SVÝM VĚDOMÍM DO JEJÍ TEMNÉ a tolik neznáme, skoro až hrůzné ptačí bytosti, která se prej vyvinula jako my, totiž evolucí, ale má peří, umí létat a vidí myši z velké výšky, klube se z vejce a její chování je pečlivě popsáno tlupou vědců, co se dohodli na výkladu světa o vývoji druhů, ale zapomněli, že Darwin byl hluboce věřící člověk. Copak je to vůbec všechno možné? ty vlaštovky, ta poštolka, Pepa s kulatým bříškem nebo Honza pronášející hrdelním hlasem své pravdy a třpytivým pohledem sledující svět? Chtěl bych tu poštolku zachránit, opravdu by mi to dodalo naději na mé sestupné cestě životem, klopýtající letními dny jako dosluhující osel a snažící se alespoň na letmý okamžik zachytit letmý dotek kouzla, jež dokáže připomenout sladkou nádheru mé věčně mladé, nesmrtelné duše.

Jen Honza, čerstvý padesátník se tvář, že našel klíče k bráně životního optimismu a štěstí když do půl těla svlečený svírá ve svalnatých rukou motorovou pilu a vyřezává neúnavně zádlab za zádlabem, čep za čepem a skrz prošedivělý plnovous mu svítí slunce, odráží se mu v třpytivývh záblescích na temeni hlavy, na chlupaté hrudi, v náznaku pivního měchu, jenž mu trochu schlíple visí přes opasek jako memento časů hojnosti, slunce se opírá životodárným leskem do jeho zjizvených zad, skoro upálený Jan, skorosvatý, skoro dodávající naději svým přístupem k životu bez zbytečných keců. „no a přežil jsem to.“ vyhrkne k dávné události a usměje se svým zetavým šimlím úsměvem. Nebo když mručí své skoro svaté životní moudro: „No to se nedá nic dělat“, které funguje jako zaklídnadlo a opravdu mně hřeje u srdíčk jako jemná dávka opiátů.

Zavíráme boudu a je pátek. Loučíme se a já se nenápadně zmíním o tom, co mi vrtá hlavou více než světová politika nebo má kariéra nebo snad představa volného víkendu nebo snad touha po kontaktu ze ženským principem. Znovu nadhodím téma poštolky a prohodím tlumeným hlasem, spíše pro sebe a pro onoho velkého hráče, který vymyslel evoluci. “ To jsem zvědav, jestli ji tady v pondělí uvidíme…zachrchlám a flusnu zelený kemr do prachu nádvoří. „Škoda, že jsme ji nechytili..“ Loučíme se a skáčeme do svých kár vstříc volnému víkendu, který pro fyzicky pracujícího člověka zanmená hlavě žrádlo, gauč a televizi – zde trochu rozvést.

O víkendu, kdy kamenné město svírá horoucí náruč letního vedra se vrhám do zdánlivých radovánek, jež nepřináší úlevu, ale jen dráždí mysl a smysly k dalším tužbám po ukojení a ráno mám vytřeštěné oči a zírám do prázdna jako ta poštolka a snažím se kroužit kolem lidských bytostí a svou mlčenlivou pózou je upozornit na to, že umírám, pozor!!! lidičky, jsem vyprahlý srdcem a jako ta poštolka si myslím, že to přece všichni musí vidět jak strádám přílišnou vnímavostí a samotou duše, al esotva se ke mně přiblíží ruka bližního, tak vzlétnu a schovám se v temné komoře své bolesti. Chci se ve svém osmačtyřicetiletém těle a kdovíjak staré duši přece skvěle a i když mi je zoufale jasné, že toho dosáhnu jen odříkáním a tvrdým režimem, přesto kráčím od požitku k požitku, chvíli rozradostněn nádherou světa a slávou sebe sama, chvíli rozesmutněn předtuchou marnosti a věčné samoty uprostřed davu a myšlenkami na to, že už bude srpen a pak začne padat listí a odeltí rorýsi, a já stejně jako ta poštolka hledám jakousi naději a kroužím kolem ve snaze najít zpřízněnou duši, která prej dokáže zpomalit běh času a usmrtit tisíce hladových démonů, sajících z cév mého mozku Radost, lásku a tichý smír a já stejně jako ta poštolka si drbu peří svého smyslového těla a celé hodiny, když na mně nikdo nekoukám, tak koukám do prázdna skrz vysoké kamenné domy starého prastarého města a znovu zapomínám, že běh světa, přírody a mého osudu není naprosto v mých rukou, ale ve stejné pradávné síle, co nyní hodinu za hodinou usmrcuje poštolku a jež dává vždy to, co právě potřebujeme. Ať je to dobré nebo špatné. Ona smrtící hrozivá síla dávající na chvíli té opeřené bytosti jakousu naději, když ji v e chmurné předtuš přiblížila lidem, nechala se pohůadit a pak poplašeně vzlétla, aby bla se svou smrtí sama, protože vše je nevyhnutelné i přes bolest, kterou cítíme v srdcích i přes všechen vzdor, odpor a vůli ve snaze zastavit neúprosný běh světa.

POštolku jsem v pondělí nespatřil, Ani v úterý, ani ve středu a to jsem si byl sám v sobě skálopevně jistý, že je po ní. Znovu mne zamrazilo. Srpen se chýlil ke konci, dny se krátili a všechno všetně nebe se tvářilo jako by už nikdy nic nemělo být dobrý, supr zelený a krásný. V pátek jsem ji konečně uviděl. Ležela na balíku střešních tašek, ztuhlá a již poněkud seschlá, očička zakalená a hlavu zkorucenou směrem k nebi. „Ježiš, tady leží.“ zaráčkoval Honza a dal se do řezání dřevěných desek. Nabral jsem mrtvolku ptáka na lopatu a zahrabal ji v zanenbaném koutě u staré zdi statku, kde jsem jižb několik měsíců stavěli nový krovu a červencové slunce úporně pálilo na naše těla kde se nám nad hlavou proháněly vlaštovky a rojily se divoké včely a kde se na nás za pár týdnů znovu snese podzim, zima a pak to všechno začne znovu. Z povzdálí mne sledoval Pepík s vypouleným bříškem, retkem v zrzavé hubě a přimhouřenýma očima. Taky něco sděloval.

Jsem lakomý kohoutek a nikomu nepovím nic o svém žalu ani hovno neřeknu bo jsem starý čuráček s povadlým ptákem, ale když vidím mladou prdelku, ještě se stačím uchechtnout a zakokrhat, zařvat na svět, který mne opustil, že jsem stále zde a dokáži drtit kundy i když mi chybí dva zuby a nervové receptory jsou obroušené jako na staré cirkulárce, co jsem to všechno zažil než jsem se dožil až sem, vždyť jsem se chtěl jen smát a takhle to dopadlo. Stojím v rohu kurníku s povadlým hřebínkem a vzpomínám, snažím se přijt na to, co jsem doopravdy chtěl a říct to tomu povadlýmu ksichtu v zrcadle, no a co, i když mám dlouhé vedení i tak mi došlo, že jsem zřejmě prohrál a s padesátkou na krku už si můžu přát jen pevnou smyčku a flašku ledové vodky, pak se tiše skulit do věčnosti a pomalu začít se svou kokotí duší plánovat další kolo v hmotném světě. Tak dobře vy čuráci, srdce mi buší jako zvon, dusím v sobě zvratky a lásku ke zvířatům a nenávist k marnosti a údiv nad celým lidstvem, že ještě stále nenalezlo klíč ke svému štěstí. Jsem lakomý kohoutek a většinu svých čuráčkovských myšlenek si nechám pro sebe. Jsem však stále napjatý přátelé jako luk před vypuštěním šípu. Zamrzlý ve vážné, seriózní radosti. Za svým žalem a trápením však tuším záměr – odkrýt v hebkých tvarech a třpytivém lesku pajšl světa, smrdutý a pulsující.

ze svého řemeslnického období bych nechtěl zapomenout na toto: Zdenkův smích znějící jako míchačka se suchým betonem. Ďíďovo šišlavé „čuráčku“, co mu padá z bezzubých úst jako briliantový flusanec. Žežulkovo ráčkování, blankytné oči a zrzavý vous světce „No to víš že jo dyť je to jasný“. ONE a jeho dvojí osobnost klidného mniha rozlíceného démona, který je schopný ve vteřině sekundy ukončit velmi násilným způsobem jakýkoliv život. Tomášovy velké, slovenské, koňské oči lesknoucí se po hektolitrech piva, Vencova vizáž kašpárka s rudým nosem a trochu zoufalým výrazem ve tváři. Matoušův jemný hlásek a má, stále se opakující se role v kolektivu. Kým tedy jsem? Můj ascendent v blížencích to říká jasně – roztřesená kostra hrdiny rozkročená nad svými stíny. Jsem vzdělaný a plný porozumění pro okolní svět a lidstvo. Zřetelně chápající konfliktní názory a snažící se o smíření. Výhýbám se konfrontaci se sebou samým, přesto paradoxně toužím po kontaktu se svým středem. Mám spoustu přátel, ale žiji jaksi bezcílně, kam vítr tam nadšení, kam vodní vír, tam touha. Mám podvědomý strach ze slov pronesených na adresu mé duchovní bytosti. Jsem přecitlivělý na názor druhých o mé osobě, staále nemohu pochopit, že skoro nikoho doopravdy nezajímám.

Tak se ráno znovu postavím před zrcadlo a zakokrhám: „čůůůráááččkuuu!“

v šedavých záchvěvech lednového světla

znovu se chvástám a myslím na tebe –

kdy už přijdeš, na tvou vůni a průsvitnou hebkou kůži

na tvůj dech co podoben je vonné růži

i na to vše cos mi tehdy do tváře vmetla.

znovu se chvástám a hledím na nebe

starý a znavený fakt už mi jebe

jsem sám, s lahví vína s duší co si nezoufá

jen rád bych věděl moje milá zda jsi stále jenom má

zda jsou stále tvoje oči tak zkurveně blankytné

zda to slunce skryté v šedi jednou znovu procitne?

vím, že už mi nepřijdeš a nebyla jsi poslední

jenom doufám že než pojdu že se znovu rozední.

že si znovu povyskočím a uprdnu do kroku

obalím se bakelitem uchechtám se do breku

se svou starou modrou kůží dynamitem v rozkroku

světlem co mi hrdlo úží briliantem v tlumoku

rozpadnu se prostým blahem vše ve jménu pokroku.

aleluja budu řvát sežerte mně tygři

v pístu se budu obracet a skučet dýmem oběti a syrové maso žrát

házet vejce po měšťácích, co jsou tak zdraví a pracovití

skalpuju se v koupelně před zrcadlem a uříznu si ptáka

rozešlu spam o konci světa políbím mravence ach bože!

proč jsi mně opustil a vejdu se do nebe osedlám si mrduchtivou dračici, napustím svým spermatem béžovou loutku pokloním se vesmíru vydechnu oheň rozpláču se konečně?

jaký jsem když jsem jaký jsem?

stále čekám na tvou vůni i na kvílející Gingsberkovy kundy

řítící se městem na perníkových saních zvracející kyslík.

každý den se probouzím s děsem,

všichni jste tak zkurveně seriózní!

Jak už jsem jednou řek. První kolo mý toxický existence začalo ještě dřív než jsem se narodil, stejně jako vám všem i když o tom ještě nevíte, ve slizovitým a strašně hřejivým světě, kde se vše se vznášelo v buněčný slasti, v hřejivém, absolutním klidu jako by Bůh opravdu existoval a řeknu vám , kdybych nemusel, tak bych se vůbec nenarodil, protože děloha mý matky byla zpočátku opravdu krásným místem k životu, byla plná horkýho medu a vůbec jsem nemusel nic dělat jen nasávat blaženost a být, jen být.

Jako by přetrvávalo věčný léto a já jsme byl a zároveň nebyl, protože v těch chvílích před narozením jsem vlastně já ať je to cokoliv nevěděl že existuju ale moje duše tedy vlastně má prapodstata už splétala svý plány jak se mnou na tom světě a v týhle podivný době zatočí ale víte jak to je – každá doba je podivná a plná záhad, na druhou stranu musím přiznat že ta má dušička je svině vychcaná, protože zvolit si svou další existenci v tomhle ultra materiálním, chlastem a masem přesyceným světem, to vod ní opravdu nebylo pěkný, po tom co jsme spolu prožili, jakých výšin jsme dosáhli, co všechno jsme dokázali a kolika hrdinskými úmrtími jsme si spolu prošli. Říkám my a myslím tím mé dnešní mrzké ego a svou nesmrtelnou duši. Rád bych opravdu věděl, opravdu po tom toužím, proč si ta svině má duše vybrala pro své početí právě zaostalé hornické město, prosycené chlastem a beznadějí.

Vznášel jsem se v děloze nejprve jako chomáč bavlny, obalený kosmickým blahem, napuštěný však již ve svém zárodku touhou po bolesti a utrpení, později jako slizovitej uzlíček nervů a nakonec mi narostly nožičky a ručičky, mozek a všechno to svinstvo kolem, ano dokonce i oči a koule mi stvořitel daroval. To jsem se v tý hřejivý děloze už krásně zabydlel, schoulený do klubíčka jako malej amorek blaženej z toho, že nic nevím a přesto jsem vším. Jo vzpomínám si, muselo to být někdy kolem sedmýho měsíce mý existence, to už jsem měl mozek a nervy a opravdu jsem cejtil každý vzrušení, pláč i smích mý matky, všechno to kolem mně a ve mně vrnělo, bublalo a hučelo a tenkrát přišel poprvý ten veleslavnostní okamžik, ten monstr pocit laskavosti po kterým jsem pak celej svůj zpropadenej život toužil, byl to výbuch vodpálenej v mým nezralým tělíčku zcela neočekávaně, nejprve mnou projela ostrá bolest, začal jsem zběsile sát a zmítat se v tom oceánským teplíčku, nejdřív jsem si pomyslel, tedy vlastně nepomyslel, protože jsem ještě nemyslel jen jsem se stáhnul jako nějakej blbej měkkejš a pak to přišlo. Záplava nadpozemský rozkoše, hřejivosti a ještě větší blaženosti, všeho bylo najednou víc a vše bylo jaksi ještě lepší a hlavně jiný než předtím. Potom co se má nebohá matka v těhotenství poprvý nachlastala a předala mi tak prokletí, jsem se již nikdy v děloze nevznášel tak bezstarostně a nevinně jako předtím, ale to už pak bylo vždycky všechno jaksi neúplný a tlačilo mně támhle a vadil mi zvýšený hlas otce a taky jejich šukání, to bylo faktu úplně odporný cítit v tom nezralým neúplným tělem všechnu tu živočišnou rozkoš a taky poslouchat ty divný zvuky a vlastně jsem byl celou dobu v břiše matky odkázanej nato co udělá nebo neudělá matka, a to mi fakt začalo dost vadit a už tenkrát jsem čekal, mé průsvitné nervy čekaly, nůj buničinový mozek čekal, má pomstychtivá dušička čekala, až se maminka zase napije, abych byl zase chvíli kralevicem a opravdovým pánem svý existence.

No a vod tý doby už to nebylo nikdy stejný jako dřív. Bylo to jako na houpačce nahoru v extázi a uvolnění a dolů do nesnesitelných tlaků a strachů, dostával jsem koňský dávky emočních koktejlů, vibrace sílili, tlaky byly neúprosnější, jako by se proti mně v děloze všechno spiklo, až jsem se krátce po svým osmým měsíci v břichu mý matky zcela násilně jako dezertér jako kosmický uličník a celoživotní nenapravitelný průserář prodral svým kopáním a němým řevem až na kyslík, na světlo Boží, protože už jsem nechtěl spoléhat na nervový systém mý maminky, která byla chudák z toho svýho prvního a ještě ke všemu předčasnýho porodu šokována, cítila se od života podvedena, tohle přece nechtěla to né a když ji ukázali drobný zakrvácený uzlíček, malýho Boročka, tak se rozplakala a když si mně přiložila k prsu a já se s odporem odtáhl, protože jsem místo chlastu ucítil smrdutý uleželý mlíko, tak začala vzlykat a pak se zhroutila. No pak jsem si v průběhu svých prvních měsíců na světě mlíka párkrát líznul, abych hned nechcípnul hlady ale po několika týdnech už jsem odmítal se k bradavce jen přiblížit a tak jsem přešel na sušený mlíko, já nevím lidičky jestli to byl odpor nebo k tý hnusný chuti ale potom mi bylo ve školce i ve škole vždycky mlíko odporný a nikdo mně nikdy nedonutil pozřít ani lok. Na bradavky jsem asi alergickéj nikdy nebyl, to jsem ale zjistil až v pubertě, když jsem si poprvé líznul rudých liščích čumáčků mé spolužačky zrzavé lištičky Dagmar, hned se mi postavil a nemohl jsem se od prsu odtáhnout, byl to tak nový pocit, mít konečně po dlouhých letch v puse zase dudlík a jazykem se propracovávat k duši Dášenky, která s přivřenýma očima vrněla jako štěně.

Tak jsem tady byl už jednou provždy, takový nedomrlý hádě, co si ještě dlouhejch patnáct let počká na ten pocit celistvosti a nebeský blaženosti, který zažilo v děloze a pak dost dobře možná i ve svých předchozích vtěleních ale to bych se musel nejspíš podívat do nitra svých buněk, malinký tělíčko s křehoučkou nervovou soustavou. První měsíce a roky svý existence jsem byl furt nemocnej ach tak mně už tenkrát bolela duše, chtěl bych si toho ze svých prvních pěti let života pamatovat víc, třeba jak mně babička chovala ve svým náručí a maminka se na mně usmívala, chtěl bych si vzpomenout jak jsem se poprvé postavil a když jsem udělal první krok a řekl první slovo a poprvé se poprvé poznal v zrcadle a poprvé vnímal hudbu a chtěl bych jé to bych chtěl doopravdy zažít znovu svůj nevinný dětský smích.

Vzpomínám si na jednu svou fotku. Jsou mi asi čtyři, drobný s velkou hlavou a kulatýma, průzračnýma šťastnýma hnědýma očima. držím s hubených ručkách oblečenej do spartakiádní teplákovky, náruč polního kvítí, směji se tak bezstarostně, tak nevinně, vlastně nemůžu uvěřit, že na tý fotce jsem to opravdu já, že je to opravdu ta stejná bytost, že jsem to pravdu já, starej a vypitej Boxer, který musí každý úsměv dolovat po pár panácích kdesi hluboko na dně svý svinstvem zanesený duše.

Musím si natočit dalšího šnyta, dát si pár prásků, úplně se z toho vzpomínání klepu jak drahej pes. Pár hltů piva a vzpomenu si na pár dalších záblesků. Když mně vytáhli z břicha vyděšenýho, ale šťastnýho, držel mě v v rukou doktor, měl hnusný velký ruce a byl to fakt odpornej hnusnej člověk a ke všemu z něho táhl rum a byl vožralej a když sestra říkala pane doktore já to už zvládnu podejte mi ho tak nechtěl, ten ožrala mně jí nechtěl podat a ona viděla jak je nalitej stejně mlčela, protože měla strach a tak jen mlčky se zatajeným dechem pozorovala jak mi malátným pohybem stříhá pupeční šňůru a snaží se uvázat mi pupek a na to mám památku až dodnes. Kulatej vystouplej pupík, jako nějakej zuboženej Somálec. No jo už můj první konstakt se světem byl poznamenanej chlastem. A co bylo dál?

první kolo proběhlo v jakémsi horečnatém snu. Do svých zhruba čtyř nebo pěti let jsem o sobě vlastně vůbec nevěděl, mám v hlavě jen pár záblesků, něco jako vzpomínky na nějakej film, kterej jsem kdysi viděl ale nám jde přece o pocity, že jo, vo pořádný flešbeky, kdy se rázem ocitneme na louce zalitý sluncem a chytáme do zavařovací sklenice kobylky pak na ně koukáme jak se marně snaží utéct a nakonec jim v letním srpnovém hicu trháme nožičky a dál pozorujeme bez sebemenší lítosti jejich marný boj se smrtí. prvních pár let jsem o sobě tedy nevěděl nebo možná jsem trochu tušil, že jsem naživu a mám nějaký práva a možnost cítit, tak či tak jsem si ani nemohl stěžovat velkýmu architektovi nebo komu vlastně za to, že jsem drobnej a churavej a že mý rodiče jsou nezralý a sotva schopni řídit svý životy natožpak ten můj ale pokud mají pravdu reinkarnační teorie tak jsem si to já tedy moje duše tedy má nesmrtelná část všechno naplánovala i to utrpení a všechny zápasy protože se na svý cestě věčností potřebuje zdokonalovat v lásce a v pokoře. ale bůh ví jestli to neni jen žvást protože opravdová je jen bolest a někdy i radost jako když jsem v pěti letech v létě chytal na palouku nad našim malým panelákem motýly a s úžasem a bez rozpaků jim z křídel prsty smýval jemný nebeský prach a sledoval jejich marné pokusy o vzlétnutí a slunce hřálo tak opravdově a celý svět voněl tajemstvím, které se skrývalo za každým dalším okamžikem. To teď s představou pátýho křížku a neodvratného konce když doma zametám tak opatrně objedu i malýho pavoučka, který je ztělesněním života a jediný co zabíjím jsou komáři, dokonce už i mouchy nechávám bzučet. no a když už jsme u toho zabíjení všechno musí zemřít ovšemže ale savce bych zabil opravdu jen pro hlad, ano ten hlad to je velká inspirace, nejen Hamsun napsal svý bláboly v pomatení smyslů hladem, díky Bohu nebo snad díky Ďáblu jsme již svůj fyzický hlad nasytili, tedy my, západní civilizace protože west is the best, west is the best bejby, no jo jenže co s tím psychickým hladem, není on nakonec také strůjcem zla, když pořád toužíme po nějakejch těch zážitcích?

Když už jsme tedy u toho zabíjení, tak teď s blížícím se šestým křížkem, se ještě sem tam oženu po mouše jen tak ze zvyku už vůbec nechci nic zabíjet, možná jen nepřátelský bakterie v tom mým vychlastanym pajšlu, ale tudle jsem s Frantou byl na rybách a chytili jsme pěknýho kapra, krásnej říčák, macek asi sedmdesát, tak povidám co ním Franto, zatímco se mi mrskal v náručí a já si užíval to slizovitý, studený tělo plný touhy po životě a jeho skleněný oči a tu hubu lačně nasávající náš člověčí vzduch a vůni rybiny v krásnym podzimním dni, slunce, měkké a stále hřejivé lesklo se na těle toho syčáka jako cingrlátka až mně Franta okřiknul: „Co na něj čumíš, kurva! Zabij ho! Je to krásnej kapr.“ A já nemoh, protože jsem mu kouknul do očí a bylo to stejný jako bych koukal do očí malýho dítěte a pak na řeku třpytící se v zářijovém světle a to jak ten kapr škubal celým svým svalnatým tělem, který vyrostlo a zesílilo v týhle krásný zelenožlutý řece, tak mi to přišlo stejný jako bych měl za dvě minuty uříznout strom, co někde roste celá desetiletí, kdybych měl alespoň hlad, tak by to bylo prima ulovit si něco k snědku ale já si vzpomněl že máme kotel guláše z krávy, kterou zabil někdo jinej a taky spoustu sýrů a jiných pochutin, no zkrátka jsem nemoh a taky jsem to Frantovi řek. Položil jsem kapra na trávu a řekl jsem: Já nemůžu Franto..“

„No ty vole, ten je fakt v prdeli, už ani kapra nezabije.“ řekl Franta a vytáhl nůž, který nosil stále za opaskem, jako by to byl nějakej zálesák nebo traper a přitom to byl obyčejnej zedník ale fakt šikovnej, uměl nahazovat omítku několik hodin v kuse aniž by se byl byť na jednu minutu občerstvit nebo vychcat jenom si připaloval cigaretu za cigaretou, no takže ho tím fileťákem sprostě podříznul aniž by ho předtím třeba omráčil, tmavěčervená krev stekla na trávu, kapr se ještě chvilku třepal a potom zřejmě umřel. ale víte jak je to s kaprama.

„Tak ho aspoň kuchni, vole.“ řekl Franta, zkrvavenýma prstama si vytáhl cigaretu a zapálil si a zvědavě na mně zíral.

Nechtěl jsem vypadat jako úplnej měkkejš, tak jsem si vzpomněl jak jsem jako malej a krutej zabiják kuchal pstruhy, který jsem chytal do ruky a pak bez milosti zabíjel a vo tom vám ještě možná povím, tak jsem to velký, poměrně těžký tělo kapra vzal do náruče, obrátil vzhůru nohama a hledal řitní otvor, do něj jsem zabořil Frantův nůž ostrej jako břitva a pomalu vedl řez nahoru k hlavě a když jsem byl někde uprostřed tak Franta vykřik bacha vole ať nepřeřízneš žluč nebo co já vím pak by bylo všecko maso zkažený, tak jsem nůž trochu povytáhnul a když bylo měkký bílý břicho kapra pěkně prořízlý, tak jsem nůž odložil na trávu a zabořil ruku do toho jeho tlustýho studenýho bříška.. Kapr měl fakt pajšl překvapivě studenej, čekal jsem aspoň trochu teplíčka, střeva plný žrádla, vzduchový měchýř bílý a pevný a spoustu mlíčí. Když jsem se chystal, že odnesu kapří vnitřnosti kousek od vody do lesa, protože je zakázaný je jen tak hodit do vody, to by to u tý naší malý český řeky vypadalo jako na jatkách, protože víte jak to je, je zde spousta Frantů, který zabíjej jen tak ze zvyku, protože chtěj vidět tu magickou tmavěčervenou krev, co se vylejvá v malinký kaluži na trávu a připadat si jako lovci a ne jen jako sběrači hoven, kterými ve skutečnosti sou, protože to co týhle rybářský chásce společnost dovolí sesbírat za jejich zkurvenou dřinu jsou většinou hovna a zase jen hovna, a tak Franta zařve „Co děláš, kurva, počkej ! a začne se hrabat v kapřím pajšlu až nahmatá zkušenými zednickými prsty co hmatem poznaj zrnitost omítky malinký černý sval, pečlivě jej očistí od slizu a od krve, roztáhne zednickou pracku a natáhne mi ruku asi pět centimetrů od obličeje, a povídá: „Vidíš to, ty pičo, ještě furt bije“ A malé kapří srdíčko stále pulsuje v nepochopitelných nervových záškubech, protože ten kapr je už dávno mrtvej a vykuchanej a přesto to jeho srdce stále tluče..

Franta tomu však s razancí správného chlapa učiní přítrž. Druhou rukou chytne srdíčko mezi tlustý palec a ukazováček a razantně ho zmáčkne. Vystříkne z něj několik kapek kapří krve a pak je ende šlus. Srdíčko dotluče. „Co tak čumíš, chceš ho sežrat?“ Zahlaholí na mně Franta, pak se rozmáchne a hodí srdce do řeky. Vlastně jsem na to trochu myslel, sežrat syrový kapří srdce, ale to by bylo asi fakt příliš, takže vemu mrtvý tělo kapra a vopláchnu ho v řece, jo bude to pěkný, pár hezkejch filetů z toho bude, teď když už je zabitej tak přemejšlím jestli bude lepší smaženej nebo upečenej v troubě se zeleninou…

K mému dětskému zabíjení se vrátíme ve druhým kole, do doby mezi mými sedmi lety a pubertou, kde naše dětská krutost zpravidla dosahuje děsivého vrcholu, abychom ji pak rázem opustili a věnovali se svému šeredně se měnícímu tělu, zběsilosti srdce a prvním pohlavním výbojům. Ale počkejte na pár momentů z prvního kola si ještě přece musím vzpomenout, vždyť trvalo dlouhých sedm let, když nepočítám svou prenatální existenci a to je osdesát čtyři měsíců a kdo ví kolik dní a úderů srdce. Musím si dát ještě malýho tajtrlíčka, aby se mi trochu rozvítilo, sakra vždyť za chvíli už budu otvírat, tak se k tomu svýmu deníčku vrátím zase ráno, dneska se nesmím vožrat, už nikdy se nesmím ožrat, když chci tohlesvoje mrzký veledílko někdy dokončit, sakra, ale bez chlastu to taky nepůjde, to přece nejde, to by mi vopravdu zmizel smysl Bytí amožná bych se zabil, abych se v posmrtném bardu znovu rozhodoval pro své další vtělenía celou svou zřejmě prokletou duší se těšil na blaženost lůna.

„Hej Boxere!“, vytrhne mne najednou ze snění hrubý opilecký hlas, který znám a je mi odporný. Je to Karel, alkoholik tělem i duší, mohutný obr s potkaní tváří a dlaněmi jako lopaty. Ten jeho odporný hlas, znám už ho úplně nazpaměť a z jeho zabarvení poznám, jak příšernou má kocovinu nebo kolik toho už vypil a kolik mi dneska dá tuzéra, čurák jeden. „Ty Vole, my máme žízeň jako trám a on si tady píše do deníčku,“ zahlaholí a zhnuseně zkřiví potkaní tvář s velkým rypákem. Rýpne do svého chlast parťáka, kterým je malý skrček JImmy, takový křehký ubožák s vodnatým pohledem a srdcem zjizveným dvěma infarkty. „Ha, ha“ zaskřehotá JImmy a rozkašle se kuřáckým kašlem, který s jeho tělíčkem háže ve skoro tanečních křečích, „ha, ha, my žízníme jak pouštní expedice a von si tady píše nějaký povídačky.“ kopíruje JImmy prohlášení pana Potkana. Ostatně jako vždy. Je jedno, co Karel řekne, JImmy to vždycky zopakuje pištivým hlasem a rozkašle se a potom s přestávkama kašle a mluví dokud nevypije alespoň čtyři piva a dva frťany. Potom už nakašle, jen se hihňá. „Dáme se dvě sestavy, Boxere, teda majstro, jestli máte chviličku.“ Karel se posadí s hlasitým zavrzáním židle, jež zapraská pod tíhou mohutného, chlastem, masem a bezmocí nasáklého těla. „Jo, jo, dvě sestavičky s tajtrlíkama, jestli dovolíte, panko velkomožný.“ zlomí se v pase JImmy a neslyšne dosedne na židli jako vrabčák. Oba dva ožralové si ze stojanu na stole vezmou pivní tácek a v očekávání prvního doušku dne, známého pod krycím jménem „Zbystřovák“, ho nervózně převrací v prstech, tváře ztučnělé hříšným životem natočené směrem k vyhaslé televizní obrazovce. „Zapni bednu Boxere, zahlaholí Karel, „vždyť je tady ticho jak v hrobě. Nakloní se se vzpřímeným tělem nalevou stranu a hlasitě si usere přímo na JImmiho. „Trumf!“ zakvičí JImmy, zasměje se a rozkašlá na celou hospodu. Pak se nakloní zvedne svou miniaturní prdelku na Karla a se sostředěným výrazem malé myšky se snaží zatlačit. Vyjde z toho jen lehké písknutí.

„Tak teď jses ale posral JImmy,“ řeknu a vstanu, abych natočil dva šnyty a nalil dvě borovičky. Sotva se octnu za výčepek a kouknu do nerezu mezi výčepními ventily, přestanu ty dva čuráky poslouchat. Teď už slyším jen vzdálené hučení moře a přes divoký vír myšlenek se snažím soustředit napocit chladného pullitru v dlaních, zlatavý mok s hustou pěnou, na vůni jehličí, rozlévající se s kalíšků s borovičkou. Vzadu na malém příručním stolečku nahmatám dálkový ovládač a zmáčknu červené tlačítko. Z krabičky cigaret si vytáhnu čerstvou malinu a zapálím si. Vyfouknu kouř ke stropu a koukám na své první dnešní hosty. Otevírají ústa a kroutí hlavami. Když se rozsvítí televizní obrazovka, otočí hlavy vzhůru zhypnotizovaní modrým světlem a zvukem nějakého sportovního utkání. Neodolám a dám si malýho tajtrlíka borovičky, jo zbystřovák se vždycky hodí, obzvlášť když je deset dopoledne a začíná první kolo zápasu , kde není poražených ,jen vítězů. Slavní rekové opilosti, vyvrhněte na mně všechny své bolesti, vmáčkněte mně do rohu a dejte mi pár direktů do žeber, nebudu se na vás zlobit, jen se vám budu smát do ksichtu a čekat další rány. Jsem Boxer a vy všichni jste mí protivníci a zároveň přátelé a skrz facky a kopačky do břicha mi dáváte víc než si dokážete představit. Skrz vás, milí ožralové, dokáží vzpomínat, skrz vás nadržené ochmelky se jakýmsi zázrakem ve světle žárovek odrážejících se od mý milovaný pípy stoupám vzhůru ke hvězdám a pod zpocenými, smaradlavými hadry starýho výčepáka a zhuntovaným, znláceným tělem nosím ztracený jadeit. Po třetí sestavě jsou mý dva kámoši klidní jako želvy. Už se neošívají a nesnaží se mně vyprovokovat drzými direktu do připravenýho krytu a poskakováním kolem mně a svými nepříjemnými hlasy, svou tragikomickou mimikou. Už se ustálili ve své alkoholické póze s retkem v prstech a hlavou zvrácenou v blaženém limbu vzhůru k televizi, kterou teď vnímají stejně jako já hospodský hluk a nesmyslné rozhovory opilců – jako šumění moře. Sednu si na malý štokrle za pultem a znovu sáhnu po sešitu. Potřebuji se ještě trochu vyprázdnit a připravit se další kola. ty dva čuráky s jejich dopoledním chlastáním nenávidím, al epo pár šnytech a tajtrlících už jsem vlastně rád, že jsou, protože kdyby nebyli, nebyl bych ani já, jo Karel a Jimmy mi tenkrát zahránili život, když jsem jednou ráno po brutální chlastačce dostal srdeční záchvat a myslel jsem , že je po mně. „Hej chlapci“, řeknu klidným hlasem pohodlně opřený o polstrované opěradlo starý hospodský židle a típnu další hřebík do rakve do masivního skleněného popelníku, ve kterém je už šest vrahů, „Máte všechno? Karlíku? JImmy? Na co tam proboha furt čumíte? „no jo, Boxer si dal dvě sestavy a už je milej“ zaduní potzkaní hlas pana Karla a aniž by odlepil oči od obrazovky tak pokračuje,“ to byl sztrašnej ksicht Boxere, když jsme přišli, na to se fakt nedalo koukat, to si nemůžeše dát zbystřováka ještě než přijdeme?“ JImmy se začne dusivě chlamat. „Jo, jo Boxere, proč si nedáš do nosánku ještě než otevřeš, hi, hi, aby se na ten tvůj ksich dalo koukat, he, he!“

„no protože vás chci aspoň jednou za čas vidět v pravém světle. Jako dva úplně blbý, vypitý čuráky!“ Od srdce se zasmějeme. Do místnosti se skrz zamřížované okenice a pozůstatky budovatelských záclon zákeřně vplíží slunce. „T y vole zastří to Boxere, nebo mi to vypálí oči.“ Karel mhouří malá potkaní očka a usmívá se. „Jo, jo, budiž temno, budiž temno Boxi“ jemně zapiští Jimmy a z igelitový tašky vytáhne knížku s otlučeným hřbetem. Už ji sebou tahá celý měsíce. je to mayovka, JImmyho oblíbená, Duch Lanna Estacada. „Dyť na to neuvidíš ty indiáne jeden počmáranej, pokolikátý už to vlastně čteš?“ vyhrknu na něj a jdu k vysokým budovatelským oknům, zatáhnout hnědý závěsy, protože žádnej alkoholik není zrovna š’tastnej, když za okny hospody vidí krásnej slunečnej den, další den, který promarnil chlastáním. Jimmy se svištivě zachechtá a nic neřekne. Karel se zhluboka napije piva, říhne si a odpoví za JImmyho. „Ten vůbec neví, dyť čte jednu stránku hodinu. Víš vůbec o čem to je?“ Strčí do Jimmyho loktem. „To netuším vůbec, ale je tam ta prérie a ten frajer na čeným mustangovi, co zachraňuje a to, mstí bezpráví a vůbec, co vy víte o knížkách, Boxere, už jsi vůbec někdy něco četl?“ V příšeří hospodské jeskyně mám chuť jim všechno říct. To, že knihy jsou mí bohové, že se skrz ně dostávám blíž k sobě samotnému, i to, že bez nich bych byl jen polotovarem, kusem kvasu co se snaží žít. „No víte já,“ vysoukám ze sebe spolu s cigaretovým kouřem, „jsem ten největší knižní maniak, kterýho znáte, vy dva honibrci, teď třeba čtu po nocích Nový Zákon, říká vám to něco, víte kdo byl apoštol Pavel? Zachechtám se do odpoleního přiopilého ticha ve snaze, aby mé vyznání znělo sarkasticky, protože nechci nikomu říct pravdu os sobě a o svých snech. Karel se zašklebí a aniž by odtrhl zrak od televize, ptocedí skrze velký koňský žlutá zuby: „Jó jednoho Pavla znám, ten tady byl včera a po deseti rumech chtěl všechny líbat. Tohodle Pavla myslíš?“ “ „No jasně,“ navazuje JImmy, “ tenhleten Pavlík byl včera plný bratrský lásky a chtěl kolem rozsévat Ducha Svatýho, jo, he he, jo, jo.“ Ti dva notorici ví všechno o Bohu, blaženosti a nebeském království jen se to stejně jako já bojí vyslovit, aby se jejich naděje nerozplynula ve slovech jako dým z cigaret, nezmizela jako pivní pěna, protože to poslední co si my notorici hýčkáme a hřejeme na prsou jako malýho indigově zbarvenýho ptáčka je touha po opravdovým osvícení. Neumíme o tom mluvit, a tak chlastáme, abychom tomu byli blíž a čím více chlastáme, tím víc více se nám ptáček vzdaluje až slyšíme jen jemné cvrlikání kdesi mezi koulemi a solarem, ale ukolébáni jistotou, převelikým tušením, že kdesi ve vesmíru existuje jednotka nesmrtelnosti, kterou si můžeme narvat do řiti a dostat ji tak zcela jistě do krevního oběhu, jsme i v těch nejděsivějších agóniích kocoviny klidní a odevzdaní. „Jo tohodle čuráka jsem myslel.“ řeknu své klidné alkoholické duši a usedám na znovu na polsttovanou židli za výčep. Teď od nich bude nejmíň hodinu klid. Oba jsou dopití za chvíli začnou klimbat a pak se odplazí zpátky do svých brlohů přihřát si buřt guláš a zdřímnout si poctivým notorickým spánkem, který pináší chvilkouvou úlevu. Potom se budou snažit několik hodin chodit po bytě a vymýšlet strategii jak uniknout hospodě. Budou volat rodinným příslušníkům, co je už před lety odepsali, sledovat sportovní přenosy, budou se holit, sprchovat, srát a pít vodu ve snaze vlákat belzebuba do pasti a pootočit svým karmickým kolovrátkem do pozice zalité sluncem, budou se snažit zvrátit svůj osud, jež predestinován již v děloze jejich matek obestírá všechny jejich činnosti zmarem. Znám ty čuráky jako svoje boty, jsou to moji bratří, které nenávidím, protože skrz jejich obličeje a vodnatý pohled nahlížím každý den zpět do dnů své čerstvosti a mládí, kdy jsem byl plný přesvědčení, že jsem to já a jen já kdo je odpovědný za svůj osud a nic a nikdo na světě nemůže zlomit mou vůli. Protože skrz jejich pach, pohyby, gesta, hlasy nevědomky rozplétám svůj vlastní život jako klubko slizkých úhořů, skrývající ve svém středu indigově zbarveného ptáčka, co touží cvrlikat o svobodě ducha a o světě bez úzkostí a bez hrůzyplných nocí bez naděje, bez marnosti a neodvratitelné skutečností, hrbolaté a plné bláta. jsem stále v prvním kole a to jak my zasvěcení trvá sedm let, během nichž se jedna etapa života a fyzické a psychické bytnosti završí, obměna buněk a nervových spojení eskaluje. Někdy v tříštivých životních kotrlmelcích, někdy nevědomky a tiše, to vše dle síly duše a množství andělů, co kolem nás poletují stejně švistivě jako JImmiho chehotání. Sedm let. Co vše jsem do sebe během prvních sedmi let nasál a kolik dlouhých dní a měsíců trvala má první transformace, ve které se ona bytost, co ve mně přebývá již od početí zoufale snažila o vyjádření a svobodu a krásu a smích? Ne. Nedovolil jsem ji to. Mé životní podmínky byly osázeny strachem, nemocí a slabostí, jako bych v sobě již od početí nosil zárodek pravěkého smutku, který bude vždy bránit mé prapodstatě, jež bude vždy jako modrá plíseň na ovoci drasticky izolovat mé rozezpívané Já od mé sklíčeností, doutnající a čekající na první opilá semínka falešné blažeností ve snaze zakrýt smutek v černočerných očích čaroděje. Kdo jsem? Abrakadabra! Jsem tím stejným člověkem jako ve svých prvních sedmi letech života? Cha!

Povím vám ještě spostu báječných stories o svým hadovitým čerstvě kluzkým mládí a ale ještě předtím byste měli vědět historku o tom jak mi ti dva nanicdíla vychlastávající si své krásné mohutné mozky v postbudovatelské hospodě, zachránili život. Ano, je to historka z kola třetího, ale všechno souvisí se vším. A všichni mí andělé se ke mně vrací v opilých tvářích notoriků, které dnes a denně zásobuji kvalitním chlastem. Jsem Boxer, jejich spása a své vlastní prokletí.

První chvíle prozření o svým smrtelným těle mne zastihla na kvartýru plným pervitinových šílenců, co se skrz vybuchující receptory mozku snažili dostat blíže lásce, té nebesky modré vlasatici, vonící jako mahagon a jízlivě se objevující a znovu ztrácející ve vlnách euforie. Šňupal jsem ten bílý prášek znovu a znovu a do toho hasil žízeň kořalkou až jsem bublal jako pradávný bahenní pramen všeho živého a se svým brudrem Pinďou diskutoval o možnostech splynutí. Na tom kvartýru se tenkrát potulovalo spousta pikařů, všechno to děsivě vibrovalo až pod kůží se zapichovali jehličky tryskající naděje a každá další lajna a další panák byl mohutným hallelujah a přiblížením se onomu cvrlikání modravého ptáčka, ukrytého v hrudi ale potom přišlo ráno, nic nedarující mlhavé světlo úsvitu království trýznivých muk, kdy každý smyslový vjem znamenal malé utrpení a myšlenka na to, že za několik okamžiků musím do práce, do hospody, kde se na mně, sotva dvacetiletého chlapce vrhne horda opilců, žadonících o spásu, to vše mne spouštělo stále níž a níž až jsem byl jako malá jiskřička poslední bledý popel ohně v bolavém těle a ostnatém mozku a k tomu všemu jsem věděl, že moje matka zase chlastá a celý vesmír se řítí do řiti pekelníka ani jsem si nevzpomněl na Sandokanovu mačetu, se kterou bych se tím mohl probít, všechna síla a moc mé všemocné duše byla tatam. Tak jsem v křečích doplul do své začouzené, pivem prosáklé putyky a začal uklízet, čistit popelníky a u toho jsem se třásl jako třtina ve větru. Jeden šnyt. Druhý a třetí. Žádná změna. První zákaznici lačnící po mé stále nevinné krvi. Ani jindy tak klidná, lesklá pípa, která mně vždycky ze všeho vysekala tentokrát nebyla na mé straně. Mí věrní opilci, jako by upířím jemnocitem vycítili mou slabost, mé rozdrásané nervy, mé serotoninové receptory do krve rozřezané nemilosrdným karvinským perníkem, tak na mně pozvolna útočili a zasypávalli mě přesně mířenými direkty do žaludku, do hlavy a nakonec několika kung fu údery přímo do srdce. Pár hodin jsem odolával a jako vždy když je vám nejhůř, začali se do hospody hrnout celé hordy notoriků, toužících zrovna dnes vypít celý svět a spolknout vše společně s mou poničenou duší. Vždyť já jsem v tu chvíli neprahnul po ničem jiném než se složit do náruče spánku, odcestovat ze svého bolavého těla, vyklouznout z ocelového sevření kocoviny kamsi na druhou stranu, kde je jen mír, láska a blaženost. Při čepování piva a obsluhování vyřízených ožralců mi před očima běžel záznam z včerejšího fetochlastání a srdce se mi chvělo škubavými stahy, vždy když mi před očima vyplula hnusná vzpomínka na sebe, na své chování minulého večera, jaký jsem zoufalec a alkoholik a najednou když jsem si uvědomil, že moje máma zase chlastá a že mně čekají znovu ty strašlivé chvíle vidět nejbližšího člověka totálně zdevastovaného strašlivým jedem, to jak se mi den za dnem bude měnit před očima a chátrat a hledat všechny možné způsoby jak ukrýt flašku před svými bližními a do toho se do mých zřítelnic dobývá zoufalství špeluňky, ve které jsem zaprodal svou duši, protože si zřejmě nic lepšího nezasloužím a pak najednou uvidím svůj mrzácký odraz v odlesku nerezového výčepu a horká láva se svištivě s rychlým lomozem ve svalech vyšplhá od mých dlaní až do srdce, celou mou bytost ochromí ledová úzkost, je to jakoby před vámi někdo roztříštil váš dosavadní obraz světa jako zrcadlo, vše zaniká v bolestné panice a mé srdce, mé proklaté srdce začné zběsile bušit jako bych ho slyšel poprvé zuřit a proklínat své vlastní zrození, tak tvrdě dopadají jeho údery na mé nervy. Projdu kolem stolu štamgastů a klátím rukama, zřejmě zahlédnou můj zoufalý výraz, tak odtrhnou svůj pohled od televizní obrazovky a svou pozornost od chlastu a zírají na mně jak v předklonu běžím na terasu, kterou je střecha budovatelského objektu a snažím se popadnout dech, klekám si na podlahu, kterou je terpentýnová střešní krytina a držím se za hruď, která je mou branou do pekla. V tu chvíli nevěřím, že to mé srdce vydrží, řvu, nebo spíše sípu na celé kolo: „To není možné, kurva, já chcípnu, to srdce nemůže vydržet, to není možné, to praskne, teď, kurva do piče!“ A zbytkem sil vidíma slyším obrysy mých opilých bratří, Karel mně objímá kolem ramen a přikazuje mi dýchej, dýchej brácho a Jimmy mne drží za hlavu a mumlá do ucha klid bráško, klid, záchranka už je na cestě, to dáš, to dáš.. Celou mou existencí otřásají mocné buchary srdečního svalu a panika je na hranici toho, co může lidská mysl snést. Ty chvíle, kdy si každičkým vzdechem a v každé mikrosekundě uvědomuji, že je to tady, že přišla ona chvíle a já teď a tady na místě chcípnu, jsou nekonečné, čas se nyní ve své pomstychtivosti natáhl na věčnost a strašlivý srach, vyřezávající do mé již tak chatrné duše další nenapravitelné škody, mne zbavuje posledních zábran, již nejsem ničím jen křičícím zmetkem, který se bojí chcípnout.. pomoc, pomozte mi prosím někdo, kurva, nechci umřít, kdybych v tu chvíli mohl plakat vycedil bych ze sebe celé moře slz, ale teď se jen plazím jako lidský červ po čtyřech na rozpálené střeše bizarního podnikového areálu s hospodou, několika sály, nočním barem, jídelnou. Tak tady tedy chcípnu? Poprvé opravdu ucítím smrtelnost, její žahavý a nesmlouvavý dotek. Pak se přede mnou objeví dvě postavy v bílých pláštích. Rázem mne uklidní. „Tady, vemte si ten pytlík a dýchejte do něho, máte málo hořčíku, co jste vyváděle člověče?“ ten druhej mi zatím nahmatá naběhlou žílu a hbitě mi do ní píchne jehlu, zaplaví mně oslavné horko, nadechnu se několikrát do igelitovýho pytlíku a rázem je mi líp a najednou vím, že tady zřejmě nechcípnu. Ani teď se šestým křížkem hrozivě se mi rýsující před stále opilým zrakem si nejsem jist, zda jsem tam tenkrát neměl skonat. Proč jsi stále na světě Boxere? ptám se sám sebe a Boha každý ráno. A pak mně naloží na nosítka a mé na smrt vyděšené já pozoruje obličeje všech mých ochlastů jak na mně s hrůzou civí taky se tam objeví opuchlá, chlastem znetvořená tvář mé matka, cítím se jako největší ubožák na světě, jsem tak sám, tak sám a potupen svým hříšným životem s transfuzí v žilách odplouvám ze své domoviny a poslední co zahlédnu než se za mnou zavřou dveře sanitky jsou ksichty mých zachránců Karla s potkaní, velkou, hrozivou tváří a výsměšná karikatura JImmyho, jako postavy z černobílé grotesky, rozhazující rukama a žvanící své pištivé Sbohem kamaráde, to dáš, to dáš.

Teď, po několika dekádách mám ty dva před sebou znovu, téměř zakonzervované chlastem v chodící mumie, v oživlé mrtvoly mé několikrát uhynulé existence. Sedím na stoličce za výčepem, v ruce cígo a s krásnou jistotou postavenou na chladivé desce výčepu v podobě královského šnyta. Přežil jsem již několik vlastních smrtí, no a co? Teď se chci ještě na chvíli vnořit do smetany svého dětství, ve které se snad již tehdy vznášelo cosi zlovolného, pomstychtivého, ďábelského. Cosi, co by snad ve chvílích opojení mohlo ospravedlnit mou pokračující existenci zkrachovalého výčepáka a věčného outsidera. Cosi, co by mohlo dát mému životu smysl. Kdy nastává onen čas pravdy, co ve stárnoucím mozku, zjizveném životními útrapami, vysvitne ohnivé světlo čerstvého čarovzduchu? A kdy nastala ta slavnostní chvíle , kdy jsem si začal uvědomovat svou existenci? Snad ve čtyřech, v pěti letech? To už jsem chodil a snad i mluvil, a všechno jsem cítil až do morku kostí, těch stejných kostí, který mne nosí dodnes. Vezmu do prstů prospisku se kterou jsem zvyklý čmárat ploty na účtenky a dám se do psaní.

Bylo nám tedy asi pět když jsme s přidušeným smíchem poslouchali se sestrou v pokojíčku skřípání matrace a podivné vzlyky z ložnice našich rodičů. Z jakési intuitivní zvědavosti jsme se vždy ráno, když byla ložnice volná a plná zvláštního pižma, vrhli na postel rodičů, rozhodnuti rozluštit tajemství nočních zvuků. „Tady, o, vidíš to?“ sestra ukazuje na zaschlý flek na prostěradle. Klečíme na posteli a díváme se na několik skvrn velikosti pětikoruny jako kdybychom objevili poklad. „A to je ono?“ podívám se spiklenecky na sestru. Oběma nám v bystrých dětských myslích vytryskne otázka jak můžou skřípání matrace a zvláštní vzdechy souviset s těmi hnusnými fleky na matraci. Nevíme vůbec nic a přesto tušíme, že se zde děje něco nekalého. Sestra začne škrábat škraloup fleku a zvědavě kroutit vrabčí hlavičkou. „Co to je, ale?“ „To je z toho dupání.“ řeknu a vůbec netuším, co tím chci říct. Ve snaze rozluštit tajemství jsme narazili na něco mnohem tajemnějšího než všechno, co jsme doposud znali. jako by toho na jedno ráno nebylo dost, rozhodnu se sestru šokovat ještě víc. „Hele,“ houknu na sestru, ještě ti něco ukážu.“ Otevřu zásuvku nočního stolku na tatově straně a vytáhnu malou bílou krabičku. Podám ji sestře a s podivným čtyřletým sebevědomím ji poručím: „Otevři to.“ Jsem vzrušený. Celý svět je plný kouzel a záhad a má maličkost se probouzí k uvědomění sebe sama. Nikdy jsem již nespatřil překvapenější a zároveň nevinnější výraz tváře jako tehdy. Myslím, pokud mi to má paměť dovolí a není to jen snůška toužebných snů mysli, že má setřička tehdy vypadala jako panenka Maria, když se před ní objevilo Ježíšovo posmrtné bardické tělo – „Nori me tangere!“ V krabičce se objevilo umělé oko mého otce, a bylo to zvláštní, protože nikdy předtím nám nikdo to tajemství neprozradil , museli jsme si na něj přijít sami jako na spoustu dalších tajemství, jež bezesporu určovala a řídila naše jednání a cítění v dospělém věku. Umělé oko našeho táty dupající noc co noc s naší matkou a vyrábějící skvrny na prostěradle, to bylo přece jenom něco! V mlhovině svého raného dětství vzhlížím svou opilou myslí na malého boročka, který nevěděl, ale tušil, vše tak proklatě tušil ve svých hlubokých kaštanových očích, které jako jediné na jeho těle zůstaly stejně velké. S množícími se vzpomínkami na své dětství začínám být patetický. jako bych se ze starého odřeného výčepáka Boxera měnil na klubíčko indigově zbarvené bavlněné příze, jejímž jediným posláním je někoho zahřát. Napiju se zhluboka piva až mně zamrazí v zátylku. Nebuď měkkej Boxere, říkám si v duchu, napal to tam kurva jak jseš zvyklej, pěkně zvostra, dyť vůbec není jistý jestli jsou to opravdový vzpomínky na tvou tehdejší existenci nebo jen postraumatický bláboly vyřízenýho usmrkance. Notorický bláboly, které jen touží po tom být znovu po mnoha letech zase živý a schopný vyloudit cit. A kdo mi tady velí? Kdo je mým pánem teď, když píšu tyhle řádky? Jsi to ty Pane? nebo snad jen má unavená mysl, která si žádá a prosí aby první kolo konečně skončilo a jeho veličenstvo mozek si mohlo konečně oddechnout v tupé nečinnosti? Jenže ještě není všem vzpomínkám konec , z mlhoviny mého prvotního uvědomování sebe sama se ještě blýská několik okamžiků, jenž v prohnané mysli dospělého člověka dokáží umocnit dojem, že je bytostí schopnou ovlivnit osud, která má vůli a dokonce i identitu, svou vlastní minulost a také schopnost vnořit se díky vzpomínkám do bezčasí své duše, vždy radostné a jásající jen a jen z toho, že je.

Zvracím na hajzlu. Vím to už dávno, že bych neměl po ránu nic jíst. Jen pít. Přece už nejsem malej, stejně bliju a dusím se vzlyky, jednak z nestrávených zbytků potravy, jednak ze všech nechutných vzpomínek, co mne lechtají na bránici jako dlouhý husí brko. Stále nevím, zda mají být vzpomínky na první kolo hřejivým balzámem na stářím zmrzačenou duši nebo spíše dalšími hřebíky do rakve umírajícího ochlasty. V okrasných chvílích mezi sípavými nádechy a smrdutými prdy přichází hřejivé obrazy. Malý křehký tělíčko přechází po chodbě panelového bytu, je jaro, možná léto ale kdo ví co se odehrává za okny našeho směšnýho bytečku, jsem nočním motýlem, jsem přitahován melodií, linoucí se z televize, začínám se pohupovat a v jakémsi tanečku připlouvám do obýváku na hubených nožkách s roztouženým pohledem a zírám na modravou obrazovku. Do pokoje se najednou vkutálí fotr v trenkách, vstal po noční a levé oko má zalepené, ještě si nestačil vsadit si tam onen šém z bílé krabičky. To umělý oko. Jde z něj cítit zatuchlá živočišnost jako ze spícího bizona. Ale stačí mi dát láskyplný pohlavek a říct mi: Co se tady flákáš jenom ve slipech, to je Sandokan!“, To se ti vždycky líbilo, když si byl malej!“ Snažím se soustředit a vzpomenout si na dobu když jsem byl malej, Teď jsou mi čtyři ale ta melodie je opravdu tak známá, už jsem ji určitě někdy slyšel, to vlnění už proběhlo mým nervovým systémem, a tak hupsám ve směšných slipech s tenkýma nožičkama a fascinovaně hledím na Kabira Bediho, je jasný, že je to můj hrdina a to asi větší než můj vlastní fotr s umělým okem a tím podivným stigmatem v podobě zaschlých skvrn na prostěradle. Sednu si do koženého houpacího křesla, studeného a budovatelsky pohodlného. Je mi jedno, jestli je za okny jaro, léto nebo zima. V televizí hraje Sandokan. Já jsem Sandokanem i Jomésem a jestli do deseti let nenajdu svou perlu Labuanu, tak zemřu smutkem. nebo se uchlastám. Nebo obojí najednou

Těsně před koncem prvního kola se moji rodiče rozhodli, že se rozejdou. No rozhodli. Mama se prostě začala kurvit, protože tata, utrmácený prací, chlastem a nervovou soustavou nedokázal efektivně dupat a vyrábět skvrny na prostěradle každý den. Samozřejmě. Z toho by se dalo vysekat jednoduchý schéma na velký trauma z dětství. Ach Bože, ale já se musím vrátit k zabíjení, protože i za tyto malé smrti dnes pykám v kůži padesátiletého ochlasty. Kde jsou všechny ty usmrcené žáby, ještěrky a mloci, za které se dodnes stydím a troufám si tvrdit, že za ně nesu lepkavý karmický plášť. Kde je těch několik stovek zbytečně usmrcených mravenců, které jsem v dětské pýše a absenci empatie k čemukoliv živému včetně sebe sama, zabíjel jen tak pro radost fotbalovým míčem jako bych zíval nebo se jen tak protahoval! I dnes se při vzpomínce na ten masakr týrám špatným svědomím kolik života jsem ukončil svou pyšnou vůlí. opravdu to neznamená, že za vše přijde trest a hnusný pocity.

Někdy před koncem prvního kola se moje křehká dušička rozhodla, že už se nikdy pro nic nerozhodne. Jen se nechá unášet proudem emoční křehkosti, jakéhosi nevhodného pozůstatku prastaré duše, toužící jen po jednom – znovu nasávat blaženost.

„Boxere!, nespi tam za tou pípou!“ Hnusný, chraplavý hlas pana potkana mne vytrhne ze sladkého lůna vzpomínek. Asi jsem se ztratil v čase, protože když zvednu těžkou hlavu a pohlédnu za výčep, oba dva moji miláčci mají prázdné pullitry a u sousedního stolu sedí král všech notorů Mirek a nervózně klepe svou věrnou družkou berlou o hranu stolu. „Ty pičo, to neni možne ten chujje snad hluchy nebo co.“ Mirek zvaný pro své mrzácké zranění nohy Berlička má malou nateklou tvářičku, ve které by opravdový fantasmagorik mohl vytušit jemné chlapecké rysy – obalené vodnatou vrstvou několikaletého tvrdého chlastání jsou však nyní spíše něčím odporným, co připomíná brunátného banditu, těsně po smrti pověšením. „Dones mi rychle pivo a rum, bo tu zdechnu, mám kocovinu jak cyp, ty pičo Boxere, uvědomuješ si vůbec, že bysme bez tebe chcípli?“ „No, já si myslím“ řeknu suše a začnu točit Berlovi zlatavýho zachránce, hezky po skle, jak to má rád a až úplně nakonec odtáhnu půllitr od kouhotu pípy, abych načechral pěnu do čtyřcentimetrové čepice, „že chcípnete i beze mně, vy čuráci!“ Zasměju se zuřivě vlatnímu vtipi. Před chvíli jsem ještě byl v obýváku se Sandokanem. Nenávidím je. Nenávidím sebe. Opatrně sáhnu po d pult a nahmatám nabroušenou mačetu, imitaci vražedného nástroje Tygra z Mompračemu. „Ty čuráku!,“ zapiští Berla dětsky zoufalým hlasem, „nech mi tam tu čepicu nebo Tě zabiju!“ „To určitě, ty už zabiješ leda tak sám sebe.“ zachechtám se a elegantním pohybem shodím přebytek pivní pěny ze štucku na nerezovou desku výčepní stolice. O vteřinu o ní třísknou čtyři skleněný panďuláčci. Z mrazáku vytáhnu ledovou vodku a pomalu, s jemocitem velmistra tantrických doteků nalévám. „Hej Boxere“, zahlaholí Karel, „a nám pivo nenačepuješ?“ „Jo“ jako osel hýkne Willy“ my jako zůstanem na suchu? „Jsem snad kurva nějakej otrok nebo co?“ Stále mám před očima mrtvý mravence, umělý oko fotra a všechny ty hnusný věci, ze kterých se chci vypsat, ale tihle burani mi to nedovolí. „Boxer si snad myslí, že je nějaky spicovatel nebo cosik takeho“ prohodí Berla ještě těsně předtím než před něj postavím sestavu zachraňující život. Hned potom zmizí ledová vodka v nateklém chřtánu toho zmrda, co se chce za každou cenu uchlastat a taky se mu to podaří, ale já mu to odpouštím, protože k tomu má opravdový důvod ne jako ti ostatní slaboši co chlastaj jen tak aby se cítili líp, ne tomuhle frajerovi, co měl nejlepší fyzičku na sídlišti a čurák mu stál dnem i nocí jednou na šachtě přerazil hajvcman nohu a od té doby je mrzák, žena mu zahýbá, protože kvůli tabletkám a chlatu už nemůže dupat a vyrábět zaschlý skvrny na prostěradle, tak se chlapsky a demokraticky ve své temné karvinské duši rozhodl že se systematicky uchlastá. „Ty kurva Boxere, “ vydechne blaženě zapije vodku pivem bez čepice, „ty se hlavně starej o to aby sme měli co pít. Bo když nebudem my, tak ty taky ne. A nechapu“? podívá se směrem k sousednímu stolu na pana Potkana a Jimmyho, „proč jako mluviš jako že spisovně, to si ňáky čecháček nebo co, kurva? Napije se piva a zduřelé rty olizuje nezdravým jazykem, který by nechtěla cítit na poštěváčku ano ta nejhorčí karvinská kurva. Podívám se na hodinky. Jsou tři odppoledne. To bude ještě kurva dlouhej den. „Nechte ho“ ozve se Jimmy, „dyť už robi sedmy den v kuse, že Boxerku?“ „Ale to ho neomlouva.“ Pan Potkan je nesmiřitelný. „O divej se,“ ukazuje na televizní obrazovku, „ten chuj Havel ještě žije!“ „Ale ty si chuj, ty chuju“ obrátím se k těm pitomcům zády a za když se ocitnu v chráněném území za pípou, sednu si zpátky na židličku a nadechnu se do svadhistany, tak vydechnu a řeknu klidným vyrovnaným hlasem: „vždyť to byl skvělý spisovatel.“ Potom se odpojím a zbytek šichty ze sebe udělám stroj. Svou přemýšlivou a moudrou část své duše nechám zemřít. A to jsem vám ještě neřekl, že jsem se ve školce počůrával a když jsem měl horečky tak jsem blouznil, až se rodiče rozhodovali, jestli se mnou nepůjdou k psychiatrovi. Měli to udělat, pro Boha, vím, že měli. Seru na první kolo, pojďme do druhého, jinak bychom se uchlastali. Systematicky a krutě jako Berla, který chcípnul sám ve svý hnusný garsonce. Amen, pravím vám, kdokoliv nude chtít vše říct vše v prvních stovkách vět, budiž proklet!

nález spermatu a oka na prostěradle, sandokan, chytání kobylek, vana s tatou, počůrávání ve školce,